Prostitutka a zákazník

Sabina si nedokázala Petra nikam zařadit. Nepatřil ani do skupiny rádoby alfa samců, kteří se napřed kasají, jací jsou v posteli mistři světa, ale když dojde na věc, většinou se na nic pořádně nezmůžou.  

Nebyl to ani „domácí chudáček,“ který si spíš než pro erotickou službu přišel před Sabinou vylít srdce, jak mu manželka nerozumí, nechápe jeho bolístky a starosti. Naštěstí nepatřil ani do party perverzáků, nad jejichž požadavky se Sabině chtělo zvracet už od pouhého pomyšlení a které vyhazovala, i když jí nabízeli příplatek navíc. Dokonce to nebyl ani hrubián, po kterém by zůstala celá rozbolavělá.

Petr prakticky nemluvil. Když přišel, řekl jen krátké „ahoj,“ bez dalších slov položil peníze na stůl, vzal si od ní ručník a zmizel koupelně. Nepotrpěl si na žádnou dlouhou předehru, stačilo, aby se před ním ukázala nahá a hned byl připravený. Udělal gesto, aby si lehla, nasadil si ochranu a začal. Proběhlo to vždy bez fantazie, bez střídání poloh, bez emocí a dokonce bez jakéhokoli hlasového doprovodu z jeho strany. Připadal jí jako neosobní stroj, který se v pravidelném rytmu dopracovává svého naprogramovaného cíle, aniž by jakkoli reagoval na její projevy.

Když skončil, krátce se jí podíval do očí a věnoval jí jediný pohled, ve kterém dokázala vytušit náznak omluvy a smutku. Pak se k ní obrátil zády a na krátkou chvilku si sedl na kraj postele s hlavou v dlaních. Rozloučil se s ní s vlhkýma očima jediným tichým slovem „díky.“

Sabina poznala už tolik chlapů, že by jí to mělo být jedno, ale Petr byl tak zvláštní, že jí po každé návštěvě nešel z hlavy. Vytušila, že ho něco trápí, ale na rozdíl od ostatních o tom nikdy nemluvil, nezmínil se ani náznakem. Málokdy se jí stalo, aby vůči zákazníkovi pocítila nějaké emoce, ale v Petrově případě byla zaskočená sama sebou. Přišlo jí ho líto a začala být zvědavá.

Petr za ní chodil ve zhruba měsíčních intervalech a při třetí návštěvě přišel se zarudlýma očima. Když si od ní bral ručník a chystal se pod sprchu, zlehka ho vzala za zápěstí a zeptala se: „Počkej, nechceš mi napřed říct, jestli tě něco trápí?“ Odpověděl jen: „Ne, nechci o tom mluvit, promiň.“ Zbytek návštěvy proběhl jako obvykle, jen při sexu ji připadal ještě odlidštěnější, jakoby to dělal bez zájmu a jen proto, aby se zbavil neodbytné tělesné potřeby. Když odešel, trochu si vyčítala svou neprofesionalitu a zařekla se, že už se ho příště na nic nebude ptát. „Je slušnej? Je. Platí? Platí. Tak co bych chtěla víc.“ Sarkasticky zakončila svoje úvahy.

Po této epizodě za ní přišel Petr ještě asi třikrát a vše se odehrálo jako obvykle, Sabina se zdržela dalších otázek, které by stejně zůstaly bez odpovědí. Pak najednou přestal chodit. Napřed jí to připadlo trochu divné a čekala, jestli se přece jen neobjeví, ale časem jí došlo, že se stal dalším z řady zákazníků, nad kterými se jednoho dne zavřela voda a už se nikdy neukázali. Většinou na ně úplně zapomněla, ale Petr byl tak zvláštní, že jí po něm zbyla v mysli nezodpovězená otázka.

***

Po víc než roce od Petrovy poslední návštěvy se Míša konečně vyhrabala z nejhorších dluhů, a podařilo se jí najít celkem slušně placenou práci. Konečně mohla seknout s chozením na privát a zapomenout na svou přezdívku Sabina. Nemohla o sobě říct, že by byla šťastná, ale pocítila obrovskou úlevu. Už se nemusela dál přetvařovat před svými rodiči a před nedávnou dospělou dcerou a strachovat se, že se dozvědí, jakým způsobem si vydělává na obživu. Z nové práce se do svého pronajatého skromného  minibytečku vracela sice utahaná jako kotě, ale cítila, že konečně může zase žít jako normální ženská.

Už za doby na privátě byla zvyklá nehlásit se ke svým zákazníkům, když někdy některého z nich náhodou potkala na ulici. Tehdy to patřilo k profesnímu bontonu a teď by jí to jen oživovalo časy, na něž se snažila zapomenout.

Když se tedy po dalším půlroce v centru města na tramvajové zastávce potkala s Petrem, automaticky ji naskočil v hlavě signál „pozor, bývalý zákazník“ a chystala se netečně odvrátit zrak. Jenomže jí to nedalo. I za ten zlomek vteřiny stačila z jeho výrazu vyčíst něco úplně jiného, než co v něm vídala při jeho návštěvách na privátě. Byla v nich pokora a smíření.

Petr zachytil její pohled a oslovil ji přátelským pevným hlasem: „Dobrý den, paní Sabino, hledal jsem vás, ale nenašel, chci se vám omluvit.“

Podvědomě to trochu čekala, ale přesto byla překvapená: „Ani jste nemohl, už to nedělám. A nejsem Sabina, jmenuju se Míša.“

Divila se sama sobě, že se s ním dala do řeči a prozradila mu své pravé jméno a za chvíli se divila ještě víc, že s ním sedí v kavárně nad vonícím šálkem. Něco jí k němu přitahovalo a ona se tomu nehodlala bránit. Říkal, že se jí chce omluvit, cítila, že se jí svěří a zodpoví jí otázku, kterou tehdy nechal bez odpovědi. Vybídla ho očima.

„Víte, Míšo, už mockrát jsem se v duchu omluvil ženě, kterou jsem s vámi podváděl a teď se chci omluvit i vám. Když jsem za vámi chodil, umírala mi přítelkyně, kterou jsem nade vše na světě miloval. Měla to na mozku a bylo to difuzní, neoperovatelné. Z naprosto zdravé veselé a šťastné ženy se rychle změnila na trosku, která psychicky zemřela a já pečoval o její prakticky bezduché přežívající tělo. Miloval jsem jí dál a nenáviděl sám sebe za to, že jsem jí nevěrný a chodím k vám. Vyčítal jsem si, že vás používám jako nějakou neživou věc, jako ventil, jímž jsem se pokoušel ze sebe odplavit ten nejhorší žal. A stejně mi to nebylo moc platné, pomohlo to jen na chvilku, ale když jsem se pak vrátil domů ke své přítelkyni, bylo to ještě horší. Nakonec zemřela, bylo to pro ni vysvobození. A pro mě vlastně taky, i když jsem byl v té době na dně a neuvědomoval si to. Bylo to asi týden po mojí poslední návštěvě u vás.“

„Můžete mi, Míšo, odpustit, že jsem vás ve svých těžkých chvílích tak zneužíval?“

Zmlkl a díval se jí do tváře. Tušila, že si prošel peklem, ale teď už byl z nejhoršího venku. Čas zjevně odnesl největší žal, smyl smutek z jeho očí, do nichž se vrátila pevnost a síla. Mlčela. Přemýšlela, co mu na to má říct. Jako bývalá prostitutka svému někdejšímu zákazníkovi? Nebo jako obyčejná žena obyčejnému muži, kterého z dřívějších dob trochu zná? A se kterým, najednou jí bodlo u srdce, se kterým ji spojuje tíha nepříznivých osudů.

Usmála se na něj a zlehka mu přejela rukou po zápěstí jako tehdy před dvěma léty. Pak zvážněla: „Petře, nesuďte sám sebe, odsudek nechte těm, kteří vás nedokážou pochopit. Radši mi řekněte, kolik z nich by tak jako vy dokázalo za stejných okolností pečovat o svého nejbližšího člověka až do konce.“ Na moment zmlkla a pak ji v koutcích zahrál smích: „A mně se neomlouvejte, tehdy jsem za to přece byla placená. Asi si dokážete představit, že jsem to nedělala z plezíru, ale už je to naštěstí všechno dávno za mnou.“

Petrovi se ulevilo a v Míšině společnosti viditelně ožil. Došlo mu, že si taky musela lecčím projít. Tehdy na privátě mu připadala cizí a vzdálená, i když se s ní několikrát vyspal, teď si jen povídali v kavárně u stolu a přišla mu blízká: „Míšo, nechcete mi oplatit stejnou mincí a vyprávět mi o sobě?“

Letmo se koukla na hodinky a sehrála zděšení: „Ježíšmarjá, to je hodin, promiňte Petře, musím letět, už jsem měla být u našich. Nezlobte se, ale jestli si to ode mě chcete opravdu poslechnout, dejte mi na sebe telefon, ráda vám zavolám.“

Vzala si od něj papírek s číslem a se slovy: „Dneska vám za sebe platit nedovolím, pozvat se nechám až příště,“ mu vnutila stovku a zmizla. 

***

Vydržela to týden, přemýšlela o všem, co jí na sebe prozradil. Vzpomínala, jaký byl tenkrát, čím vším si prošel a jak se od té doby změnil. Pak vyhrabala z kabelky pečlivě uložený papírek s jeho číslem a vzala do ruky telefon...