Prostě do žádný práce nepůjdeš a basta

„Květuš, díky, žes mi pomohla s tou mojí půlkou, jsi zlatá holka. Ne jako ta, co tady byla před tebou, ta by se na mě vykašlala a já bych to s tím podvrknutým kotníkem dělala až do rána.“

„Pane vrchní, přineste nám k tomu kafi medovník, prosím.“ Lída se zamyslela. Květina předchůdkyně vydržela ve firmě jenom rok, a jakmile měla po zkušební době, byla víc doma na nemocenské než v práci. Úklid celého podniku zbýval často na ní samotné, a tak se vracívala domů úplně vyřízená. Při Květině nástupu si Lída moc nadějí na zlepšení nedělala, nevěřila, že by ta nafintěná stará dámička dokázala vzít pořádně do ruky smeták. Mýlila se, jakmile její nová kolegyně ráno vyměnila nóbl šaty za pracovní mundůr, nestačila zírat, jak jí jde práce od ruky. A teď jí dokonce nabídla pomoc, než se ten nešťastný kotník trochu spraví.

„Ale vždyť to je samozřejmý, Lído, to by přece udělala každá.“ Květa si lokla kávy, „možná mi to nebudeš věřit, ale já se na tu svou obyčejnou práci každej den ráno těším.“

„Těšíš? Nekecej. Květuš, já bejt v tvým věku, tak už s tím dávno praštím a budu si užívat důchodu.“

„Víš, holka,“ začala Květa krmit zvědavost své o dvacet let mladší kolegyně. „Já se teď těším na všechno, hlavně, že můžu bejt mezi lidma. Když jsem byla mladá, toužila jsem bejt takovou tou starosvětskou manželkou, která se doma stará o všechno a dělá svýmu mužíčkovi pomyšlení zato, že živí rodinu.“

„Proboha, Květuš, vždyť to musel bejt život jako ze špatnýho filmu.“ Odpověděla Lída s očima na vrch hlavy a ke kávě s medovníkem objednala ještě po dvojkách Rulandy.

„Taky, že byl. Jenomže to jsem poznala až pozdějc. Když jsem byla zamilovaná, tak mi to vyhovovalo, pak přišla dvojčata a nebyl na nic jinýho čas. Ale jak kluci začali chodit do školy, tak jsem Pepovi navrhla, že bych se vrátila do kanceláře a začala pracovat jako před svatbou. A víš, co mi na to tenkrát řeknul?“ Květa nečekala na Lídinu reakci a bez poklesnutí hlasu si odpověděla sama: „Řeknul mi, že jako prostě do žádný práce nepůjdu a basta. Že jsme se tak domluvili, když jsme se brali a že nedovolí, abych na tom teď něco měnila.“

„To sis to nechala líbit?“

„Víš co, kluci byli malý, Pepa neoblomnej a já chtěla mít doma klid. Říkala jsem si, že až vyrostou, tak se uvidí, přinejhorším se nějak zařídím po svým, ale nevyšlo to. Když kluci dostudovali, tak ten můj začal bejt marodnej a že jako abych se o něj starala čtyřiadvacet hodin denně. Postonával dost dlouho, a když se z toho konečně dostal, tak už jsem najednou zjistila, že se s ním nechci věčně dohadovat. A odejít od něj už vůbec ne, prostě jsem zvykla.“

„A to vás všechny uživil ze svýho platu? I když byl dlouho nemocnej? Ne, promiň, Květuš, že se tak blbě ptám, jestli chceš, tak se na to vykašli a budem se bavit o něčem jiným.“

„Né, neptáš se blbě, já ti to dopovím. Tak na nás.“ Dámy si už asi popáté přiťukly, v jejich sklenkách se zavlnilo letní večerní slunce. „Jó, na práci byl Pepa šikovnej, peníze vydělat dokázal. Když byl marodnej, tak to bylo trochu horší, ale dalo se to zvládnout, pak se vrátil do práce a všechno zas bylo v cajku...“

Květa se na chvilku odmlčela, jakoby hledala slova jak dál. Lída tušila, že přijde nějaký zlom, a tak ji jen tiše pozorovala přivřenýma očima.

„Jenomže pak se mu to vrátilo a za pár měsíců bylo po něm. Nedalo se nic dělat. Ať byl, jakej byl, měla jsem ho ráda a najednou jsem nevěděla jak dál... Promiň, počkej.“ Nenápadně si otřela oči papírovým kapesníčkem.

„To je mi líto, Květuš, takhle jsem to nechtěla.“

„Né, nic, Lído, to je dobrý. Už je to dávno za mnou. Pojď, dáme si ještě jeden medovník. Možná to bude znít blbě, ale jakmile jsem se z Pepovy smrti vzpamatovala, najednou mi došlo, že jsem vlastně volná. A začala jsem žít po svým. Do kanceláře už mě nikde nevzali, tak jsem se pustila do toho uklízení. A nejen to, chodím do divadla, cestuju, jak se dá. A taky, asi bych se tím neměla chlubit, pomáhám starejm nemocnejm lidem. Třeba to budu taky jednou potřebovat, to nikdo neví.“

„Něco ti prozradím, Květuš, slib mi, že se neurazíš. Jak jsi poprvé přišla, tak jsem si řekla, jakože co to sem leze za dámičku, ta bude mít určitě ruce dozadu a všechno zas zůstane na mně, jako když tady byla ta před tebou. A pak jsem nestačila zírat, jaká jsi čiperná důchodkyně... Ne, promiň, s tou důchodkyní si dělám srandu.“

„Budeš se divit, Lído, ale srandu si neděláš. Koukej, mně je pětašedesát a to si piš, že bych s tím klidně sekla, abych se mohla víc věnovat těm stařečkům a stařenkám. Ale nemůžu, jak mě tehdá Pepa nepustil do práce, tak teď nemám oddělaný roky do důchodu. Jenomže, když už to tak musí bejt, to si i to naše obyčejný koště tady prostě užívám. A bavím se. Sleduju tady ty ouředníky, schválně si toho někdy taky všimni. Jeden se tváří jak mílius, stačí se na něj usmát, hned ti podrží dvéře a prej ‚mladá paní, vám to dneska sluší.‘ A jinej ti naschvál našlape botama od bláta, akorát, když to máš čerstvě vytřený.“

Lída se rozesmála, „to víš chlapi, ale stejně ti řeknu, ještě, že je tu máme, bez nich bychom se tady sežraly nudou. Mimochodem, Květuš, jak jsi na tom, jestli se můžu ptát?“

„Jen se ptej, já už si do bytu žádnýho nenasadím, nechci dopadnout jako tehdá s Pepou. Ale přítele mám, je to takovej vztah na dálku. Ňákej profesor, občas do toho divadla zajde se mnou nebo si spolu zajedeme na dovolenou. Ale bydlíme a staráme se o sebe každej sám. Zezačátku jsem si nebyla jistá, tak jsem se ho rovnou optala, jestli mu to jako bude vyhovovat a víš, co mi na to odpověděl, rošťák jeden? To bys neuhodla, řekl mi, že si ty svoje smradlavý profesorský ponožky dokáže vyprat sám. Tím mě dočista dostal. Tak to je o mně celý Lído.“ Květa labužnicky olízla poslední kapičku vína z okraje sklenky.

„Květuš, seš fakt dobrá. A dík ještě jednou, že mi pomůžeš, než se ten kotník usadí. Hele, pomažeme domů, než mě ten můj začne shánět, kde jsem se zase zakecala. Víš, on je celkem fajn. Má svoje mouchy jako každej z nás, ale nepustit mě chodit do práce by si netroufnul. Zkusit to, tak jakkoli jsem mírná ženská, přerazím o něj svůj smeták.“