Promiň, ale líbat se s tebou nebudu!

Nemůžu říct, že by mi Jakubovo dvoření nebylo příjemné a přiznám se, že jsem si k němu do drogerie občas skočila i pro nějakou drobnost, jejíž koupi bych klidně mohla odložit naneurčito.

Úmyslně jsem volila dobu, kdy se tam zákazníci moc nehrnuli a užívala jsem si toho klidného a uspořádaného prostředí, které dokázal ve svém obchodě vytvořit jedině on. Byl to takový maličký krámek, ve kterém mi pokaždé poutavě vyprávěl o věcech, které prodává a o lidech, jež je kupují.

Několikrát mě pozval, jestli bych s ním nechtěla zajít posedět do vinárny na náměstí nebo se jen tak projít k řece se slovy, že by se tam necítil tak pracovně, ale já si vždy vymyslela nějakou výmluvu. To víte, že jsem mu neřekla pravdu o tom, jaký krásný vztah jsem prožila se svým manželem Filipem a že po jeho smrti se už cítím příliš stará na to, abych pokoušela štěstí s někým jiným. Většinou jsem se vymluvila, že musím za mladými, abych jim pomohla nebo že oni ke mně přivedou svou malou Julinku na hlídání.

Škoda, že se můj Filip Julinky nestačil dožít, odešel z tohoto světa jen pár měsíců před jejím narozením. Vnučka je takový můj malý poklad, manžela mi sice nenahradí, ale její příchod na svět, miminkovství a útlé dětství mi hodně pomohlo překonat jeho odchod. U Jakuba v drogerii jsem s ní byla jen jednou, popravdě řečeno ji tam prostě nedokážu brát. Ne, že by se Jakuba bála nebo on na ni nebyl hodný, důvod je přesně opačný. Když jsme tam tehdy přišli, Jakub ji hned vzal do náručí, nosil ji po krámě mezi regály, a když viděl, jak se jí líbí úplně obyčejný modrý plastový cedníček, tak jí ho dal na hraní. Julince se rozzářila její dětská kukadla, jak se jí tam líbilo a mě to vzalo za srdce. Nějak se mi to spojilo v hlavě, představila jsem si, že zrovna takhle šťastná by Julinka mohla být s dědečkem Filipem a přišlo mi to hrozně líto. Asi jsem strašně sobecká, ale pak už jsem tam svou vnučku prostě nedokázala brát.

Mladí o tomhle všem věděli, Jakuba znali a syn si mě občas napůl v žertu a napůl vážně dobíral, že přece ještě nejsem tak stará, abych musela zůstat nadosmrti sama a že by Filipovi určitě nevadilo, kdybych si někoho našla. A že Julince chybí dědeček a pořád se jích ptá, proč žádného nemá, když někteří z jejích vrstevníků ve školce mají dokonce dva. Měl vlastně pravdu, Jakub mě svým způsobem dost přitahoval, ale já se nedokázala odpoutat od své minulosti s Filipem.

***

Tak takhle to mezi mnou a Jakubem chodilo až donedávna, konkrétně do té příhody s vestíkem Jackem, roztomilým rošťáckým bílým psíkem jedněch našich sousedů.

Byl svěží jarní den, Jakub mě zase pozval do vinárny, já se s tím bláhově svěřila mladým a oni se toho chytli. Tak dlouho do mě hučeli, až mě ukecali a já Jakubovi kývla na to pozvání. Domluvili jsme se na čtvrtou hodinu odpolední, snacha mi udělala novou hlavu, já se vrátila domů a zrovna, když jsem se chystala obléct ty šik jarní šaty, které tak zřídka nosívám, zazvonil telefon.

„Mami, průšvih,“ volal syn. „Musíme narychlo odjet, volali ze špitálu, že manželčina sestra Hanka dostala infarkt, tak hned vyrážíme a jedeme tam. Nemohli bychom k tobě hodit Julinku? Strašně nás mrzí, že ti zkazíme to rande, promiň, ale nedá se nic dělat.“

Na jednu stranu jsem se lekla, co se stalo Hance, znám ji, je to bezva ženská. Na druhou stranu se mi trochu ulevilo, že z toho setkání sejde, přece jen jsem si nebyla jistá. Ale pak jsem se šprajcla sama proti sobě a řekla si, že když už, tak už. Zvedla jsem telefon a zavolala Jakubovi, jestli by mu nevadilo, kdybychom se šli jen tak projít, že budu mít u sebe vnučku a nechci ji tahat do vinárny.

Nu, nejdřív jsme místo té vinárny skočili do cukrárny, která je hned kousek vedle a jak Julinka, tak Jakub měli velkou radost, že se zas vidí, až jsem jim oběma trochu záviděla, že mají oči jen pro sebe. Ale pak Jakub objednal vnučce ten největší zmrzlinový pohár, aby ji na chvilku zaměstnal a otočil se ke mně. Zlehka mě vzal za ruku, usmál se a řekl: „Vlastně jsem strašně rád, že jsme tady všichni tři.“ Pak zvážněl: „Víš, Jitko, moc bych si přál, abychom takhle mohli bývat často... Vlastně pořád...“

Překvapilo mě to a nemůžu říct, že by mi to nebylo příjemné, ale byla jsem zaražená a nevěděla, co na to říct. Vysvobodila mě až Julinka, která už stihla spořádat ten pohár a dožadovala se Jakubovy pozornosti: „Strejdo, já bych chtěla k řece, mohli bychom se tam projít na procházku, prosím?“ Jakub se celý rozzářil, napřed chtěl vzít za ruku mě, ale neodvážil se, tak si posadil Julinku na koně a vyrazili jsme.

U řeky jsme si našli klidné místo, kterému se říká „Nad vysokým jezem“ a užívali jsme si spoustu zábavy. Jakub napřed ukazoval Julince, jak se házejí na vodní hladinu malé placaté oblázky, aby se odrážely jako žabky a pak ji vysvětloval, proč kachny mohou plavat ve vodě a není jim zima, i když je studená. Stáli jsme na náplavce, voda sahala skoro až k nám, dole se hašteřili ti opeřenci, sháněli něco k jídlu a občas se některý z nich vyškrábal na břeh. Pak se tam objevil ten sousedovic vestík Jack a začal ty kachny prohánět. Nebudu to prodlužovat, Jack jednu kachnu málem dostal, Julinka se vyděsila, chtěla jí zachránit, vrhla se k nim, já nestačila zareagovat, holka uklouzla a spadla z té náplavky do vody. Já se strašně vyděsila, napřed ten infarkt snašiny sestry, teď jsem dostala vnučku na starost a ona se kvůli mé nepozornosti topí. Zazmatkovala jsem, celá se roztřásla strachy a nevěděla, co dělat.

Zato Jakub reagoval okamžitě. Vletěl do té studené vody jako namydlený blesk, hrábnul po Julince, postavil se na dno, vody měl tak po hrudník, tak ji vzal a prostě mi ji podal. Jako by se nic nestalo, jako kdyby takové prkotiny, jakými jsou zachraňování malých dětí, dělal každý den.

Ale nekoupával se o vlahých jarních dnech v ledové říční vodě každý den, jak se později ukázalo. Po vytažení Julinky z vody se sled událostí odehrál asi takto: Vestík byl odchycen sousedy, kterým utekl ze zahrady, což jim občas dělá. Julinka byla nejprve zabalena do Jakubova svetru, poté jím odnesena ke mně domů navzdory protestům, že už je přece velká a umí chodit sama. Usušena, převléknuta, napojena horkým čajem (opět navzdory protestům) a ve finále předána rodičům. Ti byli rádi, že jsou rádi, neb zjistili, že Hančin infarkt nebyl tak vážný, jak se zprvu zdálo, a informaci o nechtěné koupeli svého potomka nepřijali se zděšením ale s úlevou, že se nic nestalo. Zvlášť když Julinka hrdě prohlásila, že se toho jara koupala venku určitě první ze svých kamarádů a že zachránila kachnu před zakousnutím.

Jediný, kdo to odskákal, byl Jakub. Napřed se zmáčel, pak zabalil dítě do svého svetru a parádně prostydnul, takže musel na čas vyměnit svou drogerii za postel. Já byla šťastná, že se díky Jakubovu rychlému zásahu Julince nic nestalo, tenhle chlap strašně stoupnul v mých očích, ale měla jsem vůči němu i výčitky svědomí. Když jsem ho druhý den nenašla v krámě, neobtěžovala jsem se voláním a vyrazila ho zkontrolovat rovnou k němu domů. Otevřel mi, huhlavě se omluvil, že je v pyžamu, tak jsem jen spráskla ruce, hnala ho zpátky do postele a zeptala se, jestli pro něj mohu něco udělat.

„Jitko,“ odpověděl lakonicky z hloubi peřin celý rozcuchaný a se zarudlým obličejem, „ano můžeš. Jestli chceš, můžeš si mě vzít. Tímto tě žádám o ruku a promiň mi, že tak nečiním ve fraku a nemám pro tebe květinu ani zásnubní prsten.“

Odmítla jsem. Ten zásnubní prsten, samozřejmě a řekla, že si počkám až na ten snubní, ale že svatební kytici budu chtít takovou, abych si ji pamatovala napořád. A že si na mladých vymíním, aby nám vystrojili Julinku za družičku. Jakub se smál, až se celý rozkašlal a prohlásil, že pusu mi v tomhle stavu rozhodně nedá a na pořádný polibek si budu muset počkat, až mu bude líp.