Proč? Proč? Proč?

Cestou z práce jsem se zastavil na buchtu a kafe v pekárně u autobusového nádraží na Černém Mostě. Buchta byla okoralá a kafe připomínalo odvar z ponožek, ale místní společnost mi nepovedený kulinářský zážitek bohatě vynahradila.

U stolku hned vedle dveří seděla mladá maminka s asi tak čtyř až pětiletou holčičkou. Maminka usrkávala podobnou žbrundu jako já, dívenka si pochutnávala na nápoji, připraveném z čerstvého ovoce.

„Prosím vás, mně je špatně, potřebuju se trochu napít, můžu si sem k vám na chvilku sednout?“ Otázala se drobná blondýnka s pěkně vyklenutým bříškem, prozrazujícím hodně pokročilé těhotenství. Vpadla do dveří s křídově bílou tváří zbrocenou potem a ztěžka dosedla na prázdnou židličku vedle maminky s dcerkou.

„Můžu vám nějak pomoct?“ Optala se starostlivě mladá maminka.

„Děkuju, jste hodná.“ Těhulka se napila ze sklenice vody, kterou jí hbitě přinesla prodavačka a otřela si čelo vlhčeným kapesníčkem od mladé maminky. Trochu se jí ulevilo a chtěla něco říct, ale nebylo jí dáno.

„Maminko, proč se té paní udělalo špatně?“ Ozvala se holčička jasným dětským hláskem.

„Protože má miminko v bříšku, Simonko, víš,“ odpověděla jí maminka s úsměvem.

„Proč se jí udělalo špatně, když má miminko v bříšku?“ Nedala se holčička.

Těhulka se už dostala trochu do formy a odpověděla místo maminky: „Protože jsem jela dlouho v autobusu, kde bylo strašné horko a neměla jsem si kam sednout.

Simonka jasně ovládla situaci a její maminka se už nedostala ke slovu: „Paní, maminka vám zavolá pana doktora, chcete?“

Maminka vykouzlila směrem k těhulce omluvné gesto, ale ta se jen usmála: „Děkuju, Simonko, jsi hodná, ale to nebude potřeba.“

„Proč nechcete zavolat pana doktora?“

„Už je mi líp, Simonko a za chvíli si pro mě přijede manžel, už jsem mu volala.“

„Tatínek toho miminka v bříšku?“

„Simonko, prosím tě, nebuď zvědavá,“ nevydržela to maminka a dala holčičce ruku před pusu. Ale těhulka se rozesmála, až jí zasvítily oči, už jí muselo být opravdu o hodně líp.

Na ulici před pekárnou zastavilo auto. Vystoupil z něj zamračený obr a nakráčel dovnitř. Mladý muž, který musel sehnout hlavu, aby prošel vysokými dveřmi. I přes zimní bundu bylo patrné, jak mu zahrály svaly na pažích. Rozhlédl se kolem sebe a jakmile uviděl těhotnou blondýnku v družném hovoru s neznámou holčičkou, rázem jako bys mu vyměnil masku. Jeho starostlivé čelo se vyhladilo a podmračená tvář se roztáhla do širokého úsměvu: „Tady tě mám, Leni, pojď, odvezu tě domů.“ Uchopil těhulku do náručí a jako pírko ji odnesl do auta.

„Maminko, proč ten pán odnesl tu paní? Ona nemůže chodit?“

„Může chodit, Simonko. Ale bylo jí špatně, on ji má rád a má o ni starost.“

Než stačila Simonka vymyslet další proč, vpotácel se do dveří chlapík s červeným nosem a dobře vypracovaným pivním břichem. Žuchnul na sedačku po těhulce a zakřičel na celou pekárnu: „Chci se napít, doneste mi pivo!“

„Maminko, proč se ten pán potřebuje napít? Taky má miminko v bříšku? Udělalo se mu špatně?“ Simonka teď měla oči navrch hlavy, pálila jednu otázku za druhou a zírala na opilce.

Opilec se na děvčátko zamračil.

„Simonko, mlč, jdeme pryč.“ Maminka pochopila vážnost situace a chystala se vyklidit pole.

Do pekárny se vrátil svalovec, který usadil svou těhulku do auta a zeptal se prodavačky: „Kolik jsme dlužni?“

„Nic,“ odpověděla žena za pultem. Pak nenápadně s prosbou v očích ukázala na opilce: „Mohl byste...?“

„Tak kde je to pivo?“ Zakřičel znova chlapík s pivním břichem a bouchnul pěstí do stolu.

Simonka teď ztichla jako pěna, vstřebávala spletitou situaci a v duchu si chystala další proč.

Svalovec krátce kývnul na prodavačku, otočil se k opilcovi, rázně ho zvednul ze židle a vyvedl ven z pekárny se slovy: „Zmiz odsud, šmejde, jestli tě tady ještě jednou uvidím, tak ti zmaluju vobličej!“ Pak nasedl ke svojí těhulce do auta a odjel.

„Maminko, neřekla jsi mi, jestli ten pán měl taky miminko v bříšku.“ Vrátila se Simonka poněkud vyčítavým hláskem do své role.

Maminka se s úlevou znovu posadila, aby mohla v klidu dopít svou žbrundu: „Ne, neměl, Simonko.“

„Proč se mu teda udělalo špatně, mamí?“ Simonka už začala být z nedostatku informací nervózní.

„Protože vypil moc piva.“

„A maminko, ten pán ho měl taky rád? Odnesl ho ven jako tu paní s miminkem v bříšku.“

„Neměl, Simonko.“ Maminka už začala pomalu protáčet oči, ale ze všech sil se snažila zůstat klidná.

„Proč ho odnesl, když ho neměl rád?“

„Byl opilý. Víš, Simonko, když někdo vypije moc piva, tak se opije, křičí, obtěžuje svoje okolí a může být nebezpečný. Ten pán byl hodný a vyhodil ho ven, aby tady byl klid.“

Simonka se zamyslela, až roztomile nakrabatila čelo. Její dětský mozeček pracoval na plné obrátky. Pak vklouzla do bundy, kterou jí maminka podala a s široce rozevřenýma očima se zeptala své rodičky: „Mamí, táta pije večer pivo, vid? Já jsem ho včera viděla. Probudila jsem se a šla se vyčůrat.“

„Ano, Simonko. Dáváme si s tatínkem jedno dohromady před spaním, aby se nám líp usínalo.“

Malá dáma s velkou dámou byly na odchodu a já ještě zaslechl otázku: „Tatínek tě pak taky obtěžuje, když má pivo v bříšku?“

Odpověď mladé maminky jsem už neslyšel. Jen jsem si přes skleněné dveře všiml, jak se otočila ke své dcerce a se zasněným úsměvem ve tváři zakroutila hlavou. Začalo sněžit. Obě holky poskakovaly po chodníku a chytaly velké zvolna se snášející vločky do rukou.

Též jsem se zvedl a vyrazil k domovu. Vzpomínal jsem na trpělivou maminku se zvídavou dcerkou a byl rád, jak to spolu pěkně zvládají. Jenom jedno mi nebylo jasné. Netušil jsem, jak maminka odpoví Simonce na otázku, cože chtěl ten svalnatý budoucí tatínek namalovat opilcovi na obličej.