Proč mají babičky větší autoritu u malých dětí než maminky?

„Díky za kafe, zajeď do krámu, tady máš seznam, já zatím vyluxuju, než se vrátíš.“ Pravila moje drahá choť a za účelem transportu šálků do myčky nádobí vstala ze sedačky.

Sobotní ranní idylka skončila a já byl rád. Že jo, chlapi, určitě je vám taky příjemnější sednout za volant a zajet pár kilometrů nakoupit, než pobíhat po bytě s tím ječidlem, které do sebe nasává prach a všeliký ostatní domácí bordel.

Jó, nakupovací seznam, to je něco jako zákon se svými přesně stanovenými paragrafy. Nic nesmíte zapomenout, když něco nemají, musíte se to pokusit nahradit čímsi podobným a vymýšlet položky navíc můžete leda tak s pečlivým uvážením. Proč? No přece proto, aby vám vaše drahá nevyčinila za zbytečné utrácení, ale naopak byla potěšená, že zrovna tímhle jste jí udělali radost.

„Takže co?“ Kladu si otázku, když už mám všechno v košíku. „Jasně, už vím, přihodím tam hořkou čokoládu s pomerančovou příchutí. Tu Soňa miluje, a nakonec ani mě nenechává tak docela chladným,“ odpovídám sám sobě s hrdostí, jak jsem to perfektně vymyslel. Zarejduju tedy k regálu se sladkostmi, a najednou cože to nevidím.

„Mami, dej mi támhletu největší, žádnou jinou nechci!“ Panovačným tónem přikazuje tak pětiletý klučina své rodičce a ukazuje na nejdražší a nejluxusnější čokoládu.

„Pavlíčku, musíme šetřit, koupím ti jinou,“ zaprotestuje maminka s uhoněným výrazem ve tváři a sahá pro něco obyčejnějšího.

„Ne! Ne! Ne! Já chci tu zelenou!“ Trvá si nezbedník na svém a na dotvrzení svých slov zadupe nohama.

Už, už to vypadá, že matka kapituluje, když vtom zpoza rohu připluje na scénu její kopie v poněkud zralejším vydání. Babička sjede pohledem svého vnuka, čupne si k němu na bobek, otočí si ho tak, aby se jí koukal do očí, a spustí klidným, leč důrazným hlasem: „Tak takhle ne, Pavlíku. Zaprvé jsem neslyšela kouzelné slůvko ‚prosím.‘ Za druhé pokud se budeš vztekat, tak žádnou čokoládu rozhodně nedostaneš, ani tu nejobyčejnější. Za třetí nejen ty, ale nikdo z nás nemůže mít všechno, co by zrovna chtěl a to, co dostane, si musí zasloužit.“

Kluk se napřed ošívá, mračí se, chystá se natahovat, ale postupně se pod babiččinými slovy uklidní, a k posledku ho dokonce přepadne zvědavost: „Zasloužit, babičko? Ale jak zasloužit, prosím?“

Babička vstane, mrkne na Pavlíka jedním okem, sáhne do regálu pro celkem obyčejnou čokoládu a povídá: „Pavlíku, to je jednoduché, žádný člověk nedostane nic zadarmo, všichni se musíme nějak přičinit. Až přijedeme k vám, tak se u vás ještě chvilku zdržím, než si uklidíš svůj pokojík, a když budeš chtít, poradím ti, jak to máš udělat, aby byla maminka spokojená.“ Pak trochu ztiší hlas: „Když budeš potřebovat, tak ti i trochu pomůžu, ale to hlavní uděláš sám. Vím, že jsi šikovný kluk, a až to budeš mít hotové, dostaneš za odměnu tuhle čokoládu. Počkám si na to, sama ti ji dám, a teprve pak půjdu domů za dědečkem.“

Přiznám se bez mučení, že netuším, čím to bylo, ale Pavlík najednou zkrotnul jako beránek. Babičce doslova visel očima na rtech, horlivě přikyvoval, a vůbec mu nevadilo, že nedostane tu nejdražší čokoládu, kterou si chtěl vydupat na své mamince. Na závěr dokonce s náznakem hrdosti prohlásil: „Ano, babičko, určitě si uklidím, to budeš koukat, jak to zvládnu.“

Pavlík vyrazil dopředu, ty dvě zůstaly chvilku samy a mladší se vděčně obrátila na staří: „No, mami, jak ty to děláš?“

Starší ji na moment vzala kolem ramen: „To, víš, Libuš, kouzlo babiček. Já na rozdíl od tebe nejsem věčně utahaná z práce, mám doma chlapa, který mi pomůže a nemusím si dělat starosti nejen s rozjíveným Pavlíkem, ale ani s Katkou, která ti jde akorát do puberty. Tohle je dneska docela běžné, ale neboj, však my to spolu dáme.“

Nakonec mi zmizely z očí i obě dámy a já si najednou uvědomil, že i ta moje, která mě poslala na nákup je skvělou babičkou. Tak nějak mimoděk jsem se nadmul pýchou a sáhl po té nejlepší čokoládě s pomerančovou příchutí. A jestli se ptáte, jak jsem doma dopadl se svým nákupem, můžu vás ujistit, že ta hořkosladká pochoutka je už dávno s radostí zkonzumovaná.