Proboha, copak už mě ta ženská nemá ráda?

„Miláčku, odešla jsem dnes z práce dřív, abych ti upekla k večeři tvou oblíbenou sekanou. Za chvilku bude hotová, ale ještě bychom stihli předkrm. Chceš si skočit do ložnice nebo si mě uchvátíš rovnou tady?“

Bože, jakou já měl kliku, že jsem si vzal zrovna Růženku. Nejen těmito slovy mě pravidelně vítávala doma, aby mi udělala radost, ale i ve všem ostatním se o mě starala a zpříjemňovala mi život.

„Karle, přece nebudeš luxovat, to je ženská práce. A ne, aby tě napadlo mýt okna, to stihnu, než se pustím do oběda. Radši si udělej pohodlí, a když budeš chtít, vymysli, kam bys chtěl nejradši odpoledne na výlet.“ Tak tohle byl pro změnu víkendový scénář. Mě třeba napadlo, že bychom po obědě mohli vyrazit na zámek do nedalekého městečka, spojit to s procházkou, pak si užít tamní akvapark a na závěr povečeřet v místní vyhlášené restauraci. Předestřel jsem Růžence svůj plán, aniž by mě napadlo uvažovat, jestli by třeba sama nechtěla někam jinam, ona souhlasila a ještě mě pochválila, jak jsem to krásně vymyslel. Nu a na závěr mi u večeře tak nějak automaticky navrhla, že bude zpátky řídit, abych si mohl dát své oblíbené pivo z místního pivovaru.

Zezačátku manželství mi bylo tohle Růženčino obskakování a neustálé snášení modrého z nebe i trochu trapné, protože jsem byl vychovaný tak, abych doma rodičům s lecčím pomáhal. Ale celkem záhy mě to přišlo, to víte, na domácí život v bavlnce si člověk rychle zvykne. Své svědomí jsem uplatil tím, že takový život Růženku naplňuje, že vydělávám o dost víc než ona, takže ji vlastně prakticky živím a že budu živit rodinu, až budeme mít děti.

Stále dokola jsem si blahořečil, že jsem si vybral zrovna ji. Před ní jsem chodil s pár ženami, které byly možná krásnější, štíhlejší a jaksi dynamičtější, ale pak mi učarovala právě ona. Svým přístupem k mé osobě, spočívajícím v neustálém zahrnování láskou a péčí, a taky, co si budeme nalhávat, svým přístupem k sexu. Měl jsem ji, kdykoli jsem na ni dostal chuť, ani nebylo třeba nic naznačovat, prostě to na mně poznala a já neřešil, jestli to sama chce.

Zhruba po roce a půl manželství přišla Růženka s návrhem, že vysadí antikoncepci a začneme pracovat na miminku. S rozzářenýma očima se mi svěřila, že by byla nejradši, kdyby se nám narodil kluk, taková moje malá kopie, aby mě měla ve dvojím vydání. Nu, řekněte sami, který chlap by na to nekývnul?

***

Už v průběhu těhotenství se mi začala Růženka nenápadně postupně krůček po krůčku měnit před očima. Uzavírala se víc do sebe, respektive do dvojjedinosti sama sebe a toho nového života, který nosila pod srdcem a se kterým jsem se teď já musel dělit o její pozornost. Nebylo mi to příjemné, ale naivně jsem to přisuzoval jejím těhotenským stavům a doufal, že po porodu se vše vrátí do starých kolejí.

Nenarodil se nám kluk, ale holčička, roztomilý uzlíček, kterému jsme dali jméno Věra. Ano, byl jsem trochu zklamaný, ale nevadilo mi to, spíš mě překvapilo, že nebyla zklamaná moje manželka, když tedy nebude mít moji malou kopii, jak sama pravila.

Což o to, kluk nebo holka, zrovna tohle mi bylo v zásadě jedno, hlavně, že dítě bylo zdravé. Vadilo mi, a to tak, že hodně něco jiného. Že totiž Růženka napřela veškerou svou péči té maličké a mě samotného jakoby odstavila na druhou kolej.

„Uvařila jsem ti teplou večeři,“ slýchával jsem dřív po příchodu z práce. „Karle, ulov si něco k jídlu v lednici, ale ještě předtím vyber myčku, pomoz mi s koupáním a pojď se podívat, jestli nemá Věruška oteklé očičko, mně se to trochu nezdá,“ slýchával jsem nyní.

„Skočíme si do ložnice nebo mě chceš hned tady v kuchyni?“ Ptávala se mě manželka dřív, jakmile jsem se objevil doma. „Karle, promiň, já na to dneska nemám náladu, malá si špatně odříhla, tak jsem nervózní.“ Manželských radovánek jsem se nedočkal ani po Růženčině šestinedělí, přestože dobře věděla, jak moc bych to potřeboval. A když už náhodou jednou za hodně dlouho ano, tak jsem měl pocit, že jí to nic neříká a dělá to jen proto, aby měla ode mě pokoj.

Nakonec i to luxování, mytí okem a mnoho dalších věcí najednou zbylo na mě, sice jsem na to byl zvyklý z doby, když jsem bydlel s našima, ale vadilo mi to. Najednou jsem si připadal už nejen jako živitel rodiny, kterým jsem chtěl vždy být, ale zároveň jako jakýsi domácí sluha, který je až na posledním místě. „Ale proč?“ Kladl jsem si otázku, „Proč je najednou taková, copak mě přestala mít ráda? Navíc je s malou celý den doma, tak by si pro mě mohla ušetřit trochu víc času a pozornosti, no né?“

Zkrátka jsem byl znechucený, frustrovaný a vůbec jsem si v té době neuvědomil, že odsunutí samce do vedlejší role je po narození mláděte pro samici přirozeným schématem chování a žebříčku hodnot nejen u lidí. Jakkoli jsem se považoval za chlapa, choval jsem se jako bačkora, Růžence jsem její přístup vyčítal a několikrát jsem ji náhodně podvedl, abych si to jako „vynahradil.“ Dokonce jsem si začal říkat, že jsem si neměl brát zrovna ji, že by mi něco podobného jiná žena neudělala a začal jsem uvažovat o rozvodu. Růženka moji změnu samozřejmě poznala, muselo jí to trápit, několikrát to chtěla se mnou probrat, snažila se být na mě milá, ale já už byl zabejčený a přesvědčený, že naše manželství spěje k rozpadu. Bylo mi sice trochu líto, že přijdu o malou, ale utěšoval jsem se tím, že tak jako tak se s ní budu po rozvodu nějakým způsobem vídat.

***

„Paní Kučerová, váš manžel je po operaci a leží na JIP u nás v nemocnici. Dostavte se sem, abychom vás mohli informovat o jeho zdravotním stavu, ala zatím vás k němu bohužel nemůžeme pustit.“

Tak a bylo to. Tenhle telefonát přijala Růženka poté, co jsem měl v práci vážnou srdeční příhodu. Projevila se u mě skrytá srdeční vada, o které jsem nevěděl, já padnul jak podťatý a život mi zachránil jen bezodkladný přesun do špitálu, následovaný okamžitou operací. Když se to Růženka dozvěděla, vzala naši malou, které ještě nebyl ani rok, do kočárku a běžela za mnou. Tam ji obeznámili se situací, vyslovili prognózu naděje na přežití padesát procent a dovolili jí, aby se na mě podívala skrz prosklené dveře pokoje na JIPce. Hluboce jí to otřáslo, ale já v ten moment ještě o ničem nevěděl, neb jsem byl napřed v bezvědomí a posléze v umělém spánku.

***

Po roce

Říká se, že všechno špatné je pro něco dobré a já měl tehdy kliku, jakou jsem si snad ani nezasloužil. Po několikatýdenním pobytu v nemocnici mě propustili domů a já budu do smrti skládat poklony své milované manželce za to, jak se o mě dokázala starat navzdory všemu tomu frmolu, který musela zvládat sama při péči o naši dcerku.

Nejenže se o mě zpočátku musela postarat pomalu jako o druhé děcko, ale vždy si dokázala najít čas na to, aby byla se mnou. Měli jsme spolu spoustu rozhovorů nejen o běžných věcech, ale hlavně o životě jako takovém, o tom, kdo co jak cítí a vnímá, co by si představoval, v čem jsou jeho tužby naplněné a v čem nejsou. Zřejmě jsem se musel při tom kolapsu v práci i praštit do hlavy, protože se mi v ní konečně rozsvítilo a došlo mi, že přesun Růženčiny pozornosti z mé osoby na Věrušku byl jen přirozeným chováním ženy matky. A že v žádném případě neznamenal, že by mě moje manželka přestala mít ráda, jen ji hluboce mrzelo, že já to nebyl schopen ani ochoten pochopit a přijmout.

No nic, nebudu vás už dlouho zdržovat, řeknu jen, že s postupně se navracejícím zdravím jsem se snažil být Růžence co nejmenší přítěží a začal jsem jí pomáhat tak, jak jsem byl schopen. Pak jsem se dokonce uzdravil natolik, že jsem se mohl vrátit do práce a začít normálně fungovat jen s několika drobnými omezeními a s pravidelnými lékařskými kontrolami. Obě holky, jak ta velká, tak ta malá mi kvetou před očima a já začínám laškovat s myšlenkou zeptat se Růženky, jestli by se mnou nechtěla mít druhé dítě. Teď už se nebojím, že bych to nedal jako minule, a pokud se poštěstí, mohl by to být ten kluk, kterého jsme si přáli na začátku.