Příhoda z lockdownu

Vlahé prostředí cukrárny nabízelo příjemnou změnu proti rozpáleným ulicím venku. Maruška usedla do křesílka, dala si ruce za hlavu a požitkářsky se protáhla. Krátké rukávy světlých šatů jí sjely až někam k ramenům,    

látka na hrudi a na břiše se trochu napnula a dala vyniknout bohatým barokním tvarům mé krásné kamarádky. „Hm, Maruško, sluší ti to snad ještě víc než dřív,“ neodpustil jsem si kompliment, o který si ta zralá dáma svým pohybem bezděky řekla a jenž se za ta léta už dávno stal jakýmsi uvítacím ceremoniálem našich kávových sedánků cestou z práce.

Maruška se zatvářila potěšeně, poté však zaostřila pohled kamsi za moje levé rameno a usmála se: „Jé, Honzo, ohlídni se a koukni na druhou stranu, ten je ale hezkej.“

„Kdo?“ Napadlo mě, „že by nějaký právě vstoupivší štíhlý vysoký mladý fešák okouzlil Maruščin zrak?“ Podíval jsem se za sebe a opravdu tam byl. Nevím, jestli byl mladý, ale o výšce a štíhlosti se rozhodně mluvit nedalo. Byl baculatý, měl velkou hlavu, dvě drobné uši a dlouhý ocas. Šedivý plyšový myšák nevstoupil do dveří, ale pohodlně seděl obkročmo na prodejním pultu a předními tlapkami objímal skleněnou mísu se směsí nejrůznějších bonbonů. „Ano, Maruško, ten je fakt boží,“ obrátil jsem se zpátky na svou společnici a trochu ji popíchnul: „Nedivím se, že tě potěšil, vždyť každý malý děcko má rádo plyšáky.“

Maruška však zvážněla: „Víš, Honzo, plyšáky ráda mám, i když už nejsem malá a dokonce ani trochu mladá, ale něco mi to připomnělo. Takovou paradoxní historku z nedávné doby, když bylo skoro všechno zavřené. Mám ti ji říct?“

Pokusil jsem se zaprotestovat proti Maruščinu popírání vlastního mládí, ale nebylo mi to nic platné. Maruška mé snažení jen krátce odpinkla poznámkou, abych nepřekrucoval skutečnost, srkla si čerstvě přinesené kávy, labužnicky se olízla po soustu větrníku a dala se do vyprávění.

***

Honzo, o Radmile jsem ti asi ještě nevyprávěla, viď? Je to naše sousedka, bydlí o patro výš a je sama s dcerou Radmilkou. Párkrát jsem jí tu holku pohlídala, když bylo potřeba a když to zrovna šlo, je to taková šikulka, která mě pokaždé bombarduje dětskými otázkami. Tohle se stalo, když byl na jaře lockdown, ta holka měla doma leporelo se zvířátky a nejvíc se jí líbila taková myší rodinka. Radmila byla normálně na home office, ten den ale musela nutně do práce a školka byla zavřená, protože se tam objevily nějaké pozitivní případy. Já musela dobrat loňskou dovolenou, tak jsem té sousedce nabídla, že jí malou pohlídám.

„Tetičko, já bych si moc přála živou myšku k narozeninám,“ povídala mi ta malá zvědavka, když jsem jí vyprávěla, jak myši žijí pod zemí ve svých děrách, rády se stěhují do lidských obydlí, čím se živí, a tak. Jenomže jsem jí musela vysvětlit, že doma ji mít nemůže, protože její maminka se těch potvůrek hrozně bojí.

„Tetičko, a mohla bych dostat aspoň plyšovou, když se těch živých maminka tolik bojí?“ Radmilka slevila z požadavku stran svých narozenin na únosnou míru a já dostala nápad, Honzo. Lockdown, nelockdown, narozeniny budou už zítra, tak tu plyšovou myš vyrazíme rovnou koupit. Kousek od nás je takový šikovný krámek, je to vlastně trafika, ale mají tam i jiné zboží, včetně nejrůznějších plyšáků. A trafiky byly otevřené pořád.

„Já bych si přála tuhle, prosím,“ ukázalo to nevinné děcko na podobnou potvůrku, jako sedí támhle na pultě, akorát byla menší, protáhlejší a béžová. Jenomže, Honzo, já už v tu chvíli věděla, že je zle. Předtím, já blbá, úplně zapomněla, že se některé zboží nesmí prodávat a teď, když si Radmilka vybrala hračku v regálu s cedulí, kde to bylo jasně napsáno, tak mi zatrnulo. A dostala jsem vztek. Jak mám teď té holce vysvětlit, že jí nemůžu koupit nevinného plyšáka, když kolem nás choděj lidi, co si vesele kupují kuřivo a chlast? Navzdory ceduli jsem toho myšáka vzala do ruky, odnesla k prodejnímu pultu a snažila se ukecat prodavače, aby udělal výjimku. Jenomže byl neoblomný, tvrdil, že by z toho mohl mít malér a nevyhověl mi. Honzo, já v tu chvíli viděla rudě a hrozně litovala, že nemám po ruce toho papaláše, který tuhle kravinu vymyslel, dotáhla bych ho k Radmilce a donutila, aby jí to vysvětlil. No, nakonec jsem se tam v tom krámě místo Radmilky rozbrečela já, když jsem jí řekla, že jí tu hračku nemůžu koupit a koukala se do jejích smutných očí.

Pak jsme to ale vyřešily šalamounsky. Když jsme se obě uklidnily, navrhla jsem jí, že se podíváme do mobilu a koupíme toho myšáka přes internet, aspoň budeme mít větší výběr než v té trafice. A představ si, Honzo, že si Radmilka vybrala úplně stejný kousek, holt se jí asi zalíbil na první pohled. To víš, že jsem si s radostí připlatila za rychlé dodání a hned druhý den, když měla akorát ty narozeniny, tak jsem jí ho přinesla. Velká Radmila se mi sice snažila vynadat, jako že jsem si neměla dělat škodu, ale malá měla radost a večer, když šla spát, tak si ho hned odnesla s sebou do postele.

***

Káva byla dopitá, větrníky snědené a my se vydali na cestu do svých domovů. U dveří cukrárny Maruška s lišáckým úsměvem podrbala na hlavě baculatého šedého myšáka, sedícího na cukrárenském pultě a držícího mísu s bonbóny. V tu chvilku mě na moment oslnil odražený paprsek slunce, takže jsem si nebyl tak úplně jistý, ale měl jsem dojem, že na ni ten myšák spiklenecky mrknul jedním okem.

„Až budu mít narozeniny já, Honzo,“ stihla mi Maruška ještě říct, než ji pak venku přijela tramvaj, „budu mít jen jediný, možná trochu naivní přání. Budu chtít, aby se ta hnusná doba včetně všech jejích nesmyslných zákazů už nikdy nezopakovala.“