Prekérka v cukrárně

„Tak si představ, že kývli na moje podmínky včetně zkráceného úvazku, už jsem zase v práci a dokonce sedím na své původní židli. Budu se těšit na naše posezení nad kávou a zákuskem, sss.“ Pochlubila se mi Maruška do telefonu.

Bylo čtvrteční odpoledne minulého týdne, já dorazil na místo o chvilku dřív a těšil jsem se, jak Marušku pochválím za její úspěšný návrat poté, co se ji pokusili odmávnout do důchodu (viz zde). Jenom mě poněkud znervózňovala otázka, co mělo znamenat ono bolestné syknutí na konci její věty.

„Gratuluji vám k návratu do práce, má předrahá krásná dámo, dovolíte, abych vás osvobodil od kabátu?“ Vzal jsem si do hlavy, že za takový úspěch si Maruška zaslouží královské zacházení, a tak jsem ji uvítal s napůl žertovným a napůl vážně myšleným vykáním. „Ale počkejte, nestalo se vám něco?“ Dodal jsem ve chvíli, když jsem si všimnul, že maličko kulhá na jednu nohu.

„Stalo, nestalo, bude mi potěšením, vy jeden rošťáku. No... no... krapet jsem se ráno rozplácla na chodníku, když jsem přehlídla ledovou plotnu, ale toho si nevšímejte, to není vaše starost,“ přistoupila Maruška s mírně káravým pohledem na mou hru a zároveň mi vysvětlila důvod svého syknutí a kulhání.

„Račte prosím usednout, káva s větrníkem je již objed...“ snímaje z Marušky svrchní oděv jsem jí chtěl rozmáchle pokynout ke křesílku, ale cosi mě zarazilo a přikovalo můj pohled do míst, kam gentlemani váženým dámám obvykle nekoukají. Holt asi nejsem ten správný gentleman.

Maruška se otočila směrem ke mně, předmět mého údivu sice zmizel, ale já stále konsternovaně zíral do stejných míst.

„Honzo??? Kam mi to tak upřeně koukáš??? Já chápu, že po mně už dávno toužíš, sice mě to jako ženskou těší, ale nemusíš mi to dávat najevo tak okatě mezi lidmi. Navíc nezapomínej, že jsme oba šťastně zadaní,“ přešla Maruška překvapením zpátky na tykání.

Mně se konečně podařilo vrátit do reality: „Maruško, sice máš možná pravdu, ale teď si radši rychle sedni, ono je to totiž celé trochu jinak.“

„Cože, ty snad po mně netoužíš? A proč si mám ausgerechnet sednout na povel?“ Má otočka o sto osmdesát stupňů musela Marušku totálně zmást, a tak na moment vplula do role tříleté holčičky, pálící jednu otázku za druhou.

„Protože...“ teď jsem byl zmatem pro změnu já a řešil dilema, jak to té dámě mám říct. Větu: „Máš na zadku roztrženou sukni“ jsem zavrhl, tu si ta holka nezasloužila. Tak jak? Vážně nebo s lehkým humorným popíchnutím, jak to má ráda? Nebylo by to zrovna teď nevhodné? Vhodné, nevhodné, musím to odlehčit a zkusit ji rozesmát: „Protože ta krásná vínová látka vaší sukně vykazuje jistou nesoudržnost v místech, kam si nemůžete vidět, má drahá, a odhaluje ještě krásnější sněhobílou látku, kterou máte ukrytou pod ní,“ vrátil jsem se na chvilku k vykání.

Marušce napřed cuklo v koutcích, pak jí to celé došlo, zrudla, vykulila oči a pod vlivem právě sdělené informace přešla ze salónu přímo do ulice: „Chceš mi snad tvrdit, že mám díru na prdeli?!“ Špitla téměř neslyšitelným hlasem s rukou před ústy. Poté, co jsem němě přikývl, mě Maruška gestem požádala, abych ji pokud možno nenápadně pomohl zpátky do kabátu, načež rychlým krokem odkvačila na panenku zkontrolovat stav svého oblečení.

Po chvíli se vrátila, zřejmě usoudila, že jsou na světě i horší věci než tohle její drobné faux pas a usedla do křesílka. Až poté se nechala znovu zbavit kabátu a s rošťáckým úsměvem zajiskřila očima: „Tak teď už je mi všechno jasné, Honzo. Ráno, jak jsem uklouzla na té ledové plotně, tak jsem si krom lehkého naražení kotníku musela tu sukni roztrhnout. Pak mi v práci bylo divné, proč na mě lidi koukají jak na zjevení a občas si něco potichu zašuškají. Myslela jsem si, že mi snad závidějí, jak jsem dokázala ukecat vedení, abych se mohla vrátit na své místo, ale ono je to ve skutečnosti daleko prostší. Jen nechápu, proč mě na tu sukni nikdo z nich neupozornil, jen počkejte, holomkové, tohle si s vámi ještě vyřídím!“

Pak Maruška změnila tón a s úmyslně přihrávaným smutkem dodala: „A to si představ, že ta sukně byla úplně nová, já ji měla poprvé na sobě. Dneska ty věci nic nevydrží, budu jim to muset zkusit hodit v krámě na hlavu, myslíš, že mi to projde?“

„Nevím, Maruško, ale můžu tě utěšit, mně se totiž před časem stalo něco podobného,“ pokusil jsem se ještě víc odlehčit situaci. A pak jsem své společnici povyprávěl, jak jako většina chlapů rád nosím věci až do roztrhání a jak mě jednoho krásného rána věcným tónem upozornila kolegyně, že mám prodřené gatě na zadku a koukají mi z nich barevné trenky.

Hodina pokročila, káva byla beznadějně vypitá, větrníky do posledního drobku zlikvidované, nastal čas návratu k našim milovaným zákonným partnerům a Maruška se se mnou rozloučila přímo stylově: „Vážený pane, vzhledem k nastalým okolnostem vám ten přidrzlý pohled z úvodu našeho dnešního sedánku odpouštím. Děkuji vám za upozornění, budu se muset doma nějak nenápadně převléknout, aby si toho defektu Franta nevšiml, on by mi byl schopen vyčinit, že jsem takto nedbale oděná chodila celý den.“ Načež se má krásná společnice tiše uchechtla nad svou starosvětsky vymodelovanou větou a nastavila mi roztomile buclatou drobnou ručku k decentnímu políbení.