Přání k svátku

Zvůli a hrůzy komunistického režimu padesátých let naštěstí nepamatuji, zato jsem si plnými doušky užil normalizační období let sedmdesátých. Ono však nešlo jen o tato léta, život v průběhu celých čtyřiceti let nadvlády soudruhů nebyl zrovna procházkou růžovou zahradou a ukázkou svobody a demokracie. Nebudu zde vyjmenovávat, co se vše nesmělo nebo naopak muselo, či jakým způsobem jsme byli omezováni a pronásledováni my, obyčejní lidé, stojící mimo tehdejší mocenské vrstvy. Vše toto bylo již řečeno mnohokrát a naštěstí se o tom stále občas hovoří.

Chtěl bych teď naspat něco trochu jiného, rád bych všem soudruhům popřál k jejich dnešnímu velkému svátku. A cože jim vlastně přát? Stačí maličkost, paměť, svědomí a pokoru. Paměť proto, aby si vzpomněli, jakými byli oni, když nyní neustále očerňují mocipány, kteří přišli po nich. Svědomí k tomu, aby jim nedovolilo pronášet plamenné projevy v parlamentu, ani nikde jinde před zraky těch, kterým dříve vládli, projevy plné lživých frází, jimiž idealizují své časy. A pokoru? Tu proto, aby sami opustili veřejný život, když k nim byla naše společnost natolik vstřícná, že s jejich partají nenaložila tak, jak se s představiteli podobných ideologií v civilizovaném světě obvykle nakládá.