Potlačovaná touha

Držel ji v náručí. Jeho dotyky jí byly příjemné, jeho polibky v ní zapalovaly touhu. Hladil ji po tváři, na krku, pak svoji rukou zajel níž. Zarazila se, jakoby najednou zkameněla: „Nespěchej na mě, prosím, dej mi ještě čas.“

Irena po něm nesmírně toužila, ale věděla, že nesmí podlehnout. Bylo jí to samotné trapné, chodili spolu už přes tři měsíce, ale ona se stále tvářila jako puritánská panna z předminulého století. Jenomže věděla své. Bála se, že by to dopadlo jako pokaždé předtím. Jedno pomilování a pak by jí Pavel utekl, jako to udělali ti dva před ním. „Tebe mám opravdu ráda, s tebou bych si dokázala představit svůj život,“ pomyslela si smutně.

Po jejím bůhví už kolikátém odmítnutí se Pavel odtáhl. Věřil, že dneska se konečně ledy prolomí. Dal si záležet, před jejím příchodem vygruntoval celý svůj byteček, postaral se, aby květina i víno byly z jejích nejmilejších. Tichá orchestrální hudba a intimní osvětlení podmalovaly jeho vyznání lásky. Myslel to upřímně, tuhle ženskou měl opravdu rád. Jenomže s každým jejím dalším odmítnutím jeho pochybnosti nabývaly na síle. „Tohle nikam nevede, chlapče. Je to strašná škoda, ale budeš to muset definitivně vzdát,“ povzdech si v duchu.

Poznala to na něm, jakoby mu četla myšlenky. „Pavle, prosím tě nezlob se na mě, dneska to opravdu nejde. Počkej ještě, za týden budu tvá. Miluji tě.“ Takhle mu to ještě nikdy neřekla. „I já tě miluji, jenom to prostě už nemůžu vydržet, ty promiň.“ Něžně ji objal. V duchu se trochu zastyděl za svoje pochybnosti.

***

Celý týden chodila jako ve snách. „Kdybych ho nechala déle čekat, rozešel by se se mnou... Když se s ním v sobotu vyspím, dopadne to stejně... Co teď?“ Pak ji něco napadlo.

Zase květiny, které má tak ráda, provoněný byt a hudba. Nadýchaná postel je oba zvala do svých měkkých peřin. Opět ji držel v náručí. Bylo to úchvatné, cítila, jak celá hoří... „Nesmíš!“ Zakřičel na ni vnitřní hlas, jakmile poprvé ucítila jeho jemné laskání na svých prsou. „Nesmíš nebo to celé pokazíš!“ Ovládla se, zapudila svou touhu a vzrušení. „Nehlaď mě tam, prosím. A dole taky ne. Pojď rovnou ke mně a snaž se to udělat co nejkratší.“

Byl trochu zmatený, ale vyhověl jejímu přání. Představoval si, jak ji bude dlouze hladit a líbat po celém těle, ale teď mu připadlo, že se narychlo vyspal s hadrovou pannou. Za celou tu krátkou chvilku se ani jednou nepohnula, nedala najevo ani stín vzrušení, jako by snad ani nebyla z masa a krve. „Bylo to poprvé, tak snad se to časem nějak poddá.“ Snažil se utěšit sám sebe, ale moc tomu nevěřil.

„Tak jsi to, holka, ustála,“ chtěla pochválit sama sebe, ale cítila se vnitřně rozpolcená. Dala Pavlovi vše, co může žena svému partnerovi dát, ale zůstala roztoužená a milostně neuspokojená. Po zbytek večera se drželi za ruce a snažili se jeden druhého ujišťovat, jaké to bylo krásné. Oběma bylo jasné, že jde o přetvářku, ale že to na sobě nesmějí dát znát.

***

Následující středa nezačala pro Irenu dobře. V práci jí šéfová oznámila zprávu, která už delší čas visela ve vzduchu: „Vedení potvrdilo reorganizaci a náš tým přijde o dvě místa. Snažila jsem se za vás obě bojovat, ale marně, ty a Marcela budete muset odejít.“ Ta výpověď nešla Ireně z hlavy a možná i proto si cestou domů nedala pozor. V centru města ji v tramvaji okradli dva týpci. Jeden do ní na zastávce hrubě vrazil, aby odvedl pozornost, druhý uřízl břitvou kabelku, načež oba zmizeli v davu. Měla pocit, že jí to policajti dávají samotné za vinu, neřekli to přímo, ale několikrát jí naznačili, že měla být opatrnější. Oznámili jí, že naděje na dopadení pachatele je dost mizivá a nezapomněli ji upozornit, co bude muset všechno oběhat.

Když vyšla ze služebny, dalo se do hustého deště a Irena měla pocit, jakoby se jí v jednom dni zhroutil celý svět. Pak se v ní něco zlomilo. Vypnula mozek a upalovala za Pavlem. Ani mu předem nezavolala, snad bude mít štěstí, v tuhle dobu už bývá obvykle doma. 

***

Tentokrát žádná krásná květina, ani navoněnej bejvák. Uvítal ji se zdviženým obočím, se štětkou v ruce a v pocákaném tričku. Postel od rána rozestlaná, kuchyňský dřez plný špinavého nádobí. „Jé, Iri, pojď dál, co tu děláš? Nezlob se, že tady mám takový bordel, já už od včerejška maluju předsíň.“

Podívala se na něj široce rozevřenýma očima, neřekla ani slovo, vtáhla ho do pokoje a povalila do té od rána rozestlané postele. Pochopil ve chvíli, když z něj strhla pocákané tričko a dokázal se bleskurychle přepnout. Tentokrát nezarazila sama sebe tím prokletým „nesmíš,“ ani jeho prosbou, aby ji nehladil.

Následující chvíle byly prudké jako mohutný vodopád, nezkrocené jako stádo divokých koní a dlouhé snad jako sám život. Když se konečně vymanili ze spárů vášně, Irena na moment oběhla do koupelny, aby se vrátila s vatovými tampony a lahvičkou jódu. „Pavle, prosím tě, promiň, nezlob se na mě... Jestli chceš, tak mě okamžitě vyhoď... Víš, mám-li být sama sebou, tak to prostě jinak neumím...“

Mlčel. Měl zavřené oči a chvilku mu trvalo, než se vzpamatoval. Pak se usmál a nastavil jí svá záda i hrudník, aby mu mohla ošetřit krvavé šrámy od svých nehtů. Jak byla ještě před chvilkou divoká a prudká, tak byla v tuto chvíli něžná a jemná. Modřiny od zubů na krku a na bradě nepotřebovaly jód, ty mu léčila droboučkými polibky.

„Leda blázen by od sebe mohl vyhnat někoho, koho má opravdu rád,“ řekl jí se smíchem. Poté naoko zvážněl, obřadně ji cvrnkl přes nosík a prohlásil: „Ponechám si vás, dámo mého srdce. Jenom jestli bych mohl příště poprosit, s tím kousáním si poslužte o kousek níž. Mívám důležitá jednání se zákazníky a nepůsobilo by to dobrým dojmem, a proto bych ty modřiny raději nosil skryté pod košilí.“ „Ale zajisté, vážený pane můj drahý,“ odpověděla podobně strojeně jako on, „protentokrát se vám je dovolím zapudrovat a napříště se pokusím zodpovědněji vybírat místa pro kousání.“

Po zbytek večera se podobně jako v sobotu drželi za ruce. Pokud se zrovna nesmáli nahlas, smála se jejich srdce.