Porušení zákazu prodeje alkoholických nápojů nezletilým osobám

Pokud tady po tomhle krásném, nu možná občas trochu zavšiveném světě běháte už celkem dlouho, možná vás v dětství podobně jako mě posílal tatínek do hospody se džbánkem pro pivo. Nebo maminka, abych byl genderově korektní.

Taky jste ochutnávali? Nebo aspoň usrkli hořké pěny? A jaké to bylo? Nu, mně to tehdy moc nejelo a navíc jsem měl strach, že by se tatínek zlobil. Buď přímo na mě, nebo pokud bych to zatloukl a přesvědčil ho o své nevině, tak na hostinského, že ho ošidil na míře. Ale někteří kluci to dělali, respektive se tím aspoň chlubili před kamarády, akorát ty domácí nepříjemné následky přiznávali jen s velkou neochotou. Případně vůbec.

Přesuňme se teď ze vzpomínek do dnešních dní. Se starší dcerou udržujeme takový příjemný obyčej nebo chcete-li, pěstujeme jednu sportovní disciplínu. Ptáte se jakou? No jasně, že vzpírání. Ve zjednodušené formě, nepotřebujeme k tomu žádnou tělocvičnu ani činky, prostě se jednou za čas domluvíme na společné návštěvě nějaké útulné hospůdky a tam si zavzpíráme s půllitry pěkně ve dvou. Máme spolu bezva vztah a řekneme si toho víc, než když se sejde celá rodina.

„Tak zítra v pět hodin na té zastávce jako obvykle, tam je hospod dost a budeme si moct vybrat.“ Tak zněla domluva a tak se i stalo. Teď budu trochu mlžit, musíte mi to odpustit, nechci totiž prozradit podnik, ve kterém se odehrál onen hřích. Je to příjemné místo, není tam kravál, takže na sebe nemusíte řvát a celá atmosféra je tiše podmalovaná starými písničkami ze sedmdesátek až devadesátek minulého století. Ty prostě milujeme oba.

Pátá udeřila, my se otcovsko-dcersky přivítali a po krátké domluvě zamířili právě tam, budu tu hospůdku nazývat Zátiší, i když se ve skutečnosti jmenuje úplně jinak. Proč zrovna do Zátiší? Protože si tam příjemně odpočinete, i kdybyste měli bůhvíjak ulítaný den, a připadáte si tam trochu jako v ráji. Obsluhuje vás hbitá a ochotná tak čtyřicetiletá hnědovlasá servírka a chodí tam převážně stálá klientela. Jsou to lidé, kteří nestojí o žádné vylomeniny, jen si chtějí v klidu posedět, pobýt spolu, poklábosit a zavzpírat pár korbelů vynikajícího zlatavého moku s bílou pěnou. Ono je tak nějak vždycky lepší, když vás obsluhuje někdo usměvavý, na kom je znát, že ho jeho práce baví a že v ní má letité zkušenosti.

„Ahoj Moni, tebe jsem tady už dlouho neviděla, tak co to bude tentokrát?“ Zeptala se servírka malé, tak jedenáctileté holčiny v červené bundě, která dorazila zvenku, třímajíc v ruce menší klasický kameninový džbán. Bylo krátce před osmou, my s dcerou seděli hned vedle výčepního pultu, takže jsme to měli pěkně z první ruky. Na chvilku jsme ze zvědavosti přerušili hovor, neb nezletilce se džbánkem dneska v hospodě hned tak nevidíš.

„Dobrý den, pro tatínka svíčkovou s knedlíky a pro mě sekanou s bramborovou kaší, prosím. A taky jednu dvanáctku, tu má táta moc rád.“

„Hned to bude,“ odpověděla servírka. Roztočila půllitr, učinila rychlý odskok do kuchyně a poté vyřkla cenu. Monika jí beze slova podala pár bankovek, servírka vrátila drobné, načepovala třídecku limonády a podala jí dívce se slovy: „Na, tady máš ode mě od cesty, jsi šikovná.“

Vzápětí zacinkal zvonec a pohádky byl kon... ale ne, co to plácám, chci říct, že zacinkal zvonec z kuchyně, servírka odtamtud přinesla dvě požadované porce v krabičkách, dotočila půllitr a jeho obsah přelila Monice do džbánku. Vlastě nekecám, on to byl opravdu konec pohádky, Monika poděkovala a ty dvě se s úsměvem rozloučily. Holčina vzala do jedné ruky tašku s hotovkami, do druhé džbánek s pivem a zmizela ze Zátiší stejně nenápadně, jako se tam prve objevila.

A my s dcerou měli hned další téma k přemýšlení.

„Zabloudili jsme v časové smyčce a propadli se na chvilku do minulého století?“

„Je to vůbec možné, aby se zkušená servírka nebála, že ji někdo práskne za prodej alkoholu nezletilé dívce a ona z toho bude mít oplétačky?“

„A vůbec, proč si Moničin tatínek nepřišel pro to pivo a večeři sám?“

„A jestlipak si malá cestou domů cucne pěny, jako jsem to kdysi zkoušel já?“

Už, už jsme si mysleli, že naše otázky zůstanou bez odpovědi, když se od vedlejšího stolu ozval jeden ze štamgastů: „No jo, Pepa se nejspíš za chvilku vrátí domů ze šichty a mladá mu chce udělat radost. On to nemá jednoduchý, co mu ta jeho utekla a nechala dceru na krku, tak je na všechno sám. Přitom je to takovej hodnej chlap.“

„Ty vole, kecáš,“ ozval se druhý, „není na to sám, ta holka mu pomáhá. Copak jsi zapomněl, jak se minule pochlubila servírce, že sama vyžehlila? Je šikovná, ale taky to nemá jednoduchý. Jednou z ní bude dobrá ženská, nechceš ji seznámit se svým Jiříkem?“

„Ha ha ha, ty vole, teďs to vymyslel, dyť mýmu vnukovi jsou štyry roky, ty chtrej.“

A bylo. Hovor u vedlejšího stolu se vrátil do vyjetých kolejí a my se s dcerou pomalu zvedali k odchodu. Cestou na zastávku jsme se shodli, že chytit zlatou rybku a moct si od ní nechat splnit tři přání, byli bychom skromní.

Chtěli bychom, aby hbitou a ochotnou servírku v Zátiší za načepování piva nezletilé Monice nikdo neprásknul.

Aby si Pepa rychle našel jinou ženskou. Nějakou hodnou jako je on sám, která mu bude dobrou partnerkou.

A do třetice bychom si strašně moc přáli, aby ta nová Pepova partnerka byla Monice skvělou náhradní maminkou.

Tak vám nevím, možná ta naše přání nebyla zas až tak úplně skromná, co myslíte?