Pořídit dítěti domácího mazlíčka jako dárek?

„Maminko, tatínku, prosím, vezměme si Mourečka domů. Je krásně, roztomilý a já slibuji, že se o něj budu starat. Budu ho krmit, čistit mu stelivo a hrát si s ním.“ Prosívají dítka své rodiče nejen na umísťovacích výstavách.

Ještě než se pokusím trochu rozebrat tuto tématiku, zvu vás na krátkou reportáž z umísťovací výstavy útulkových koček, která se konala v neděli v klášteře Gabriel Loci na pražském Smíchově. Byla úspěšná a našlo na ní nové domovy 32 (jako mariášových karet) z celkového počtu 49 (šťastné číslo) čekatelů na lidi s otevřeným kočičím srdcem.

Ticho před bouří – totiž pardon, chvíle klidu než přijdou útulkářky s kočkami a hlavně návštěvníci.

A teď už to začíná, čtyřměsíční Tessa se loučí s paní útulkářkou a vítá se dvěma půvabnými blondýnkami ze své nové rodiny.

Zde si nelze nevšimnout, že mrňavý ani ne tříměsíční Cedrik má úplně stejné oči jako dívka, která ho má v náručí. Budou se k sobě hodit.

Tohle ve čtyřletý Vilík. Tedy myslím toho v přepravce, jeho novému usměvavému praťákovi bude asi o pár let víc.

Tak vám nevím, kdo bude z téhle dvojice v roli ochránce, jestli dívekna nebo dvouletá kočka Vendulka. Tipuju to na tu zrzku.

Ke dvěma šarmantním dámám se nejlíp hodí dvě krásná kočičí stvoření. Tak se i stalo a mě jenom mrzí, že šedý pětiměsíční Samuel se na rozdíl od své tříbarevné sestry Julinky za žádnou cenu nechtěl nechat vyfotit.

Čtyřměsíční kocourek barevně ladí ke svým novým rodičům. Zatím se tváří mírně, ale jedno vám povím. Tihle lidé se nemají čeho bát, ten kocour je v případě potřeby ochrání, jako že se Zorro jmenuje. Tedy až trochu vyroste, samozřejmě.

Dokonce i Modroočko z charitativní bazárku se umístil. Na vlastní oči jsem viděl, jak si ho někdo strká do tašky. Je to moudrý počin, je začátek zimy a kocourek ho bude hřát.

^{Dobrovolně se přiznávám k pachatelství všech fotografií.}

***

Tož tedy zpátky k tématu vhodnosti domácího mazlíčka jako dárku pro dítě. Dost těžko to lze posoudit obecně, protože jednak nejen každý živočišný druh, ale dokonce i každý jedinec vyžaduje trochu jinou péči a navíc ne v každé rodině panují stejné poměry.

Jakkoli nechci zlehčovat dětskou péči a vytrvalost, přece jen se dost často stává, že počáteční nadšení z nového zvířecího člena rodiny časem opadne a rozzářené oči před klecí na výstavě nebo v útulku pohasnou. Dítě, které to myslelo upřímně a zpočátku se opravdu snažilo až tak, že by nového pejska v mrazu a potmě venčilo samo, kdyby mu to rodiče dovolili, postupně ztrácí zájem. Samozřejmě ne každé a také záleží na věku, ale pokud mu rodiče vyhoví, musejí počítat s tím, že časem budou možná nuceni převzít celou péči do vlastních rukou.

Opravdu budou nuceni? Nu, samozřejmě, že nebudou, vždyť přece existují i jiná východiska. Pokud se v rodině nenajde „zvířecí advokát,“ který by to vzal z vlastní vůle všechno na sebe, nejjednodušším a vlastně jediným přijatelným řešením je vrátit zvíře zpátky do útulku. Vždyť tato nejen možnost, ale v případě selhání péče z jakéhokoli důvodu i nutnost je v předávací smlouvě. Horším a pro aspoň trochu citlivého člověka zcela nepřijatelným řešením je se na zvíře prostě vykašlat. Tu kočku, psa nebo kohokoli jiného, kdo se na nás už stačil upnout, jednoduše vyhodit na ulici, ať se o sebe postará sám. Zvedá vám to mandle? Mně teda jo, ale bohužel vůbec nejde o ojedinělý jev, a přitom v těchto případech už ani nemusí hrát roli, jestli jsme toho tvora pořídili svému potomkovi nebo sobě samému.

„Jituško, já vím, že je Moureček krásný a že by ses o něj pečlivě starala, ale půjdeme se podívat ještě jinam, a pak si vybereme,“ lze odpovědět dítku, pokud si vhodností kočky do rodiny nejsme tak docela jistí. A zajít si třeba pro andulku, morče nebo klidně želvu, tedy pro něco, co se bude Jitušce též líbit, ale okolo čeho bude o něco méně povinností než okolo kočky. A přitom jsou kočky ještě nenáročná zvířata ve srovnání se psy, které je potřeba vychovávat a celý život několikrát denně venčit. Některá plemena dokonce vyžadují tolik pohybu, že by byla schopna utahat i zdatného sportovně založeného jedince.

Možná to zní jako bůhvíjaká věda, ale ono to zas tak složité není. Jde jen o to používat selský rozum, zvážit, co bude pro nás schůdné, odhadnout, jak se k tomu nejen dítko, ale i další členové domácnosti postaví a nezapomenout ani na možnost alergie. A jakmile se rozhodneme pro, můžeme si být jistí, že ten nový pečlivě zvolený tvor bude našemu potomkovi nejen ku radosti, ale i ku prospěchu.

Proč? Těch důvodů je hned několik.

Normální zvíře, jestliže to není poděs nebo nevychovanec, dítěti neublíží, pokud není echt vyprovokováno nad svou mez snesitelnosti, která bývá dost vysoká. Má totiž zapsáno v genech cosi o toleranci vůči mláďatům.

Kočka Madlenka, kterou jsem kdysi vychoval jako puberťák a která se se mnou běžně prala, až mi nadělala šrámy, se mnohem později dokázala prudce otočit ve skoku v rozpáleném autě jen proto, aby nedopadla do korby kočárku na naší tehdy několikatýdenní dceru. Prostě nastala krizovka, přepravky v té době nebyly a my takhle museli cestovat s miminkem a volně poletující protestující kočkou. Divoškou, pro kterou bylo běžným potěšením rozdat si to na zuby a drápy s kunou.

Náš současný kocour Sanťas, který si před dospěláky moc nebere servítky s nějakým zbytečným zatahováním drápků, je na naše předškolní vnoučata prostě nepoužije, to radši spadne na zem. Jeho sestra Rózka to bere jinak, je méně společenská, jednoduše se zdekuje, a když se milostivě za přítomnosti vnoučat objeví, tak si drží odstup.

Takže suma sumárum, pokojové šelmy dětem za běžných okolností neubližují. Naopak je dokážou chránit, tedy některé. Borderka našich známých si při letní grilovačce vzala dvounohou drobotinu na starost, vymezila jim místo na zahradě, a pokud se některé dítko snažilo odbatolit jinam, strašně srandovně ho čumákem otáčela a dostrkala zpátky.

Pokud to vezmeme za správný konec, může naše nové zvíře začít působit na dítě jako výchovný element. I když počáteční nadšení ratolesti opadne, je dobré posílit dětské sebevědomí a důslednost tím, že mu svěříme nějaký drobnější každodenní úkol. U menších dětí může jít klidně o něco, co v naších očích vypadá jako maličkost, třeba ranní a večerní výměna vody v misce. Dítě si na to zvykne a my mu tím vlastně vštěpujeme prvek pravidelnosti, který se mu bude v životě určitě hodit.

Nu a v neposlední řadě je tu fyzický kontakt. Pokud si přineseme domů mazlivého tvora, bude svými dotyky, předením, šmajchlováním nebo třeba jen zuřivým vrtěním ocasu v naší bezprostřední blízkosti dělat dobře na duši nejen nám dospělákům, ale i našem dětem.

Vánoce jsou za dveřmi a přeje-li si naše dítě pod stromeček živého tvora, můžeme mu ho dopřát. Ovšem až po zralé úvaze, abychom ho nemuseli za pár týdnů či měsíců vracet, jak se bohužel až příliš často stává.

A tak mi odpusťte, že jsem to dneska vzal tak vážně, příště to zase trochu odlehčím.

Poznámky:

• Fotografie nezletilých osob jsou publikovány se souhlasem jejich rodičů.
• Fotografie koček a kocourů jsou publikovány bez souhlasu vyobrazených čtyřnožců.
• Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.