Popíračka povodní

„Radši se rovnou seber a rychle běž domů, jinak se vystavíš vážnému nebezpečí,“ pravila Maruška podmračeně, když dorazila k cukrárenskému stolku, u nějž jsem na ni už čekal. Ani si nesundala kabát a zůstala vyzývavě stát.

„Co se děje, má krásná dámo, přece mě nepřipravíš o požitek prodlévat ve tvé vzácné společnosti, hovořit s tebou a obdivovat tě očima?“ Nenechal jsem se odradit, vyskočil ze svého místa, pomohl Marušce ze svrchního oděvu a za použití mírného násilí ji natlačil do židličky.“

„Och, no, no tak teda dobře, ať je po tvém. Ale uvědom si, že ta osoba naproti tobě, teda jako já, je naprosto nespolečenská, nevychovaná, nedávno smrtelně urazila jednu svou kamarádku a dost možná urazí i tebe,“ odpověděla Maruška. Ve tváři se jí napřed objevilo překvapení nad mou odhodlaností, poté se znovu zamračila a drobný záblesk smutku v jejích očích naznačil i další emoci.

„Tak spusť, holka zlatá.“ Touhle krátkou větou se mi kupodivu podařilo pročistit napjatou atmosféru, Maruška se uvolnila, ochutnala právě donesenou kávu a větrník, a dala se do vyprávění.

***

Víš, Honzo, ty tomu možná nebudeš věřit, ale já ti přísahám, že všechno, co ti tady teď řeknu, je holá pravda a nic než pravda. Před pár dny si to takhle štráduju z metra na autobus, že teda jako pojedu domů, když vtom mě osloví žena, která jde proti mně: „Jé, ahoj, Maruško, jsi to ty? To už je let, co jsme se neviděly, jestli máš čas, pojď, skočíme tady vedle na kafe.“

Pár vteřin jsem na tu osobu koukala, dolovala v paměti, a pak mi to konečně došlo: „Ahoj, Jiřinko, vždyť já tě málem nepoznala. Tak jo, ale jen na chvilku, jedu z práce a musím domů.“ Přiznám se, že se mi moc nechtělo, Jiřinu jsem znala z dřívějška, měla takovou panovačnou povahu a vždy byla přesvědčená o své pravdě, kterou vnucovala ostatním. Byla bezdětná, manžel od ní utekl a co vím, nikdy si neudržela moc přátel. Měla o pár let víc než já, ale teď s neupravenými šedivými vlasy, nenalíčená a v neslušivém oblečení vypadala pomalu starší než moje maminka. Ale na to kafe jsem kývla, nechtěla jsem ji urazit, což se mi mimochodem za chvíli podařilo, a přiznám se, že jsem byla i tak trochu zvědavá.

Vlezli jsme do jednoho z těch nadnárodních řetězců, kde místo poctivé kávy podávají pochybnou žbrundu, sedli si ke stolku a napřed jen tak nezávazně žvatlali, jak se máme. Jiřina si pořád jen na něco stěžovala. Napřed, že už je v důchodu a má málo peněz, pak hned, že je sama a nikoho nemá, a potom, že pořád sedí doma a nic ji nebaví. Snažila jsem se ji trochu povzbudit, jako že ať chodí víc mezi lidi, ať se třeba přihlásí na univerzitu třetího věku, a podobně, ale ona to všechno odmítala.

Pak jsem na chvilku zmlkla, ona se zatvářila vážně jak o pohřbu a začaly z ní padat nesmysly. Hovořila vemlouvavě a propalovala mě očima: „Maruško, to víš, že jak nás teď krmili žvásty o těch povodních, tak to nebyla pravda a žádné záplavy se nekonaly?“

„Jiřinko, co to, prosím tě, povídáš? Copak ty jsi neviděla zprávy ani reportáže snad ve všech médiích a neslyšela o lidech, kterým to sebralo střechy nad hlavou?“ Vytřeštila jsem na ni nechápavě oči.

Jenomže ona se nadala: „Kdepak, Maruško, vidím, že tě taky dostali. Všechno to bylo nahrané a zmanipulované, víš? Koukej, něco ti ukážu.“ Hned vytáhla mobil, strčila mi ho pod nos a pustila nějaké video, na kterém si jakýsi pán v obleku s kravatou cintal pentli o tom, jak je to celé zinscenované kvůli ovládnutí lidí.

„Vypni ten nesmysl, prosím tebe,“ houkla jsem už docela naštvaně.

Jiřina mě kupodivu poslechla, schovala mobil, ale mlela dál: „Žádná velká voda nebyla, na to můžeš vzít jed. Našla jsem řadu videí, jako je tohle, tam říkají čistou pravdu, jak to ve skutečnosti je. Vzpomeň si na ten humbuk s covidem před pár léty, to taky nebyla pravda, nikdo v té době neonemocněl, ani neumřel. S tím tehdy oni začali, ale pak zjistili, že to nestačilo, tak teď přišli s těmi povodněmi.“

„A kdopak jsou podle tebe ti oni, kteří nás tu chtějí zmanipulovat?“ Zeptala jsem se ironicky. Načež mi Jiřina odpověděla... Ne, Honzo, nebudu jmenovat. Slíbili jsme si, že si nebudeme kazit setkání politikou, ale znám tě a vím, že tohle vidíš podobně jako já.

No, co ti mám povídat, takhle jsme se tam chvilku přely, co přely, skoro hádaly a Jiřina stále zvyšovala hlas, až se po nás začali otáčet ostatní lidé. Víš o mně, že jsem mírná povaha, snažím se být tolerantní, ale když jsem si představila ty lidičky, kterým vzala voda úplně všechno a vzpomněla na mrtvé z covidové pandemie, tak jsem začala vidět rudě a bylo mi jasné, že s touhle osobou nevydřím pod jednou střechou.

Zachovala jsem se krajně neslušně, přímo sprostě, vylítla ze židle, hodila peníze za kafe na stůl a řekla: „Jiřino, vem si hlásnou troubu a tyhle žvásty běž vyřvávat do nejvíc zaplavených oblastí, ať vidíš, co ti tam na to lidé řeknou! A cestou se nezapomeň stavit v rodinách, které covid připravil o jejich nejbližší!“ Pak jsem se otočila na podpatku, šla co nejrychleji pryč a Jiřku tam nechala i s tou její zmatenou popíračskou posedlostí. Ještě cestou jsem zaslechla, jak za mnou haleká, že má pravdu, že je to strašně důležité a ať se podívám... No, už jsem jí naštěstí nerozuměla kam.

***

Při svém monologu se Maruška rozpálila tak, až jí zčervenaly tváře. Teď zmlkla, chvilku váhala, a pak tichým změněným hlasem dodala: „Honzo, proboha, promiň, já tě varovala, že to se mnou dneska nebudeš mít jednoduché. Ale muselo to ze mě ven. A abych se přiznala, jak jsem byla na Jiřinu nejdřív naštvaná, tak mi jí pak začalo být líto. Pochopila jsem, proč je tak sama a proč s ní nechce nikdo být. Proboha, jak je vůbec možné, že se někdo nechá takhle zblbnout?“

„Tohle je strašně smutné, Maruško,“ zkusil jsem to konejšivě a, ať mi to Soňa promine, položil své baculaté kamarádce ruku na ruku. „Smutné a nanejvýš trestuhodné, možná si ani nedovedeš představit, kolik lidí téhle promyšlené propagandě věří. Hlavně ti starší, ale kupodivu nejen oni, sám jich několik znám. Tihle dezinformátoři mají různé metody, popírají, převracejí skutečnost naruby a konstruují promyšlené nepravdy. Lidé jim to žerou a nám nezbývá, než se je pokoušet přesvědčit, že jsou to všechno jen samé lži. Ať už to zkoušíme poklidně nebo naopak zhurta jako ty s Jiřinou, moc šancí nemáme, ale pořád je naděje, že se třeba aspoň někomu z nich rozsvítí v hlavě.

„Máš, pravdu,“ odpověděla Maruška teď už úplně klidně. „Objevila jsem dávnou kamarádku, a hned o ni zase přišla, tak už to chodí. Víš co, objednej sklenku něčeho dobrého a chvilku mi říkej, jak mi to sluší. Normálně mě tím sice nemístně provokuješ, ale teď to fakt potřebuju.“