Poněkud nezvyklá milostná předehra

„Věro, váhala jsem, jestli ti to mám říct, ale vědět bys o tom měla. Zatímco jsi pryč, tak si tvůj manžel Karel pořídil milenku. Říká jí Eliška, je to taková mladá pohledná drobná blondýna a je s ním ve vašem domku.“

Tuhle jobovku mi zatelefonovala sousedka odnaproti Mirka večer před tím, než jsem se měla vrátit z týdenní služební cesty. „Proboha, Karel a milenku?“ Zděsila jsem se. Ano, já vím, on je v posteli hodně náročný, ale to já nakonec také a nikdy jsem si nevšimla, že bych mu nestačila. Tak co teda, když ne jenom postel, že by se zamiloval? To by bylo snad ještě horší. Polil mě studený pot a já už viděla, jak se mi hroutí manželství jako domeček z karet zrovna v době, kdy jsme se konečně trochu chytili, oba získali pořádnou práci a začalo se nám dařit.

Bohužel víc než tuhle strohou informaci jsem se od Mirky nedozvěděla a v první chvíli mě napadlo, že Karlovi zavolám a zeptám se ho, jak si to vlastně představuje. Pak mi ale došlo, že tohle se na dálku řešit nedá a rozhodla jsem se počkat, až budu doma. Pořád se mi to honilo hlavou, poslední noc na služebce jsem nedokázala ani na chvilku zabrat a nedovedete si představit moje pocity, vztek, strach a obavy, které mě přepadly, když jsem se pak podvečer vracela z nádraží domů.

„Tak kdepak máš tu svoji nádheru?“ Ironicky jsem zaútočila na Karla hned, jak jsem vešla do dveří a zjistila, že už je doma z práce.

„Jakou nádheru?“ Snažil se na mě hrát, jakoby o ničem nevěděl.

„No Elišku, tu milenku, co sis sem nasadil, sotva jsem vytáhla paty z domu,“ zvýšila jsem hlas.

„Jo tuhle,“ protáhl Karel ve snaze získat čas. Pak se ten mizera dokonce usmál: „Jestli myslíš Elišku, tak ta není pro mě, ta je pro tebe.“

Tohle mě docela rozhodilo, tak jsem na něj vylítla: „Jak milenka pro mě? Proboha, copak sis nevšimnul, že já teda rozhodně nejsem na ženské?“

Teď to vypadalo, jakoby měl Karel dokonce navrch a dovolil si přilít olej do ohně: „No, když o tom tak přemýšlím, tak někdy bychom v ní mohli být oba dva najednou.“

„Cože? Seš snad úchyl? Copak ti nestačím já? A vůbec, jestli je tady, tak mi ji rychle ukaž, ať vás můžu vyrazit pěkně spolu!“ Vypěnila jsem.

Ale on odpověděl: „Počkej, miláčku, počkej, pomalu s tím kanónem. Pojď se mnou, já ti ji teda předvedu.“ Tak prý miláčku! Dokonce mě vzal za ruku a snažil se někam odvést. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale nepustil mě, hrábnul pro ovladač na garáž, vytáhnul mě před dům a koukal, jak se ta vrata pomalu otvírají.

Tak to už jsem vůbec nevěděla, která bije a napadlo mě, jestli je horší, když si chlap pořídí milenku nebo když se dočista zblázní. Vrata od garáže vyjela pomalu nahoru a uvnitř místo našeho černého rodinného vozidla stál nějaký úplně cizí auťák. Což o to, bylo to pěkné světlé malé autíčko, ale žádná Eliška v něm neseděla a ani se neschovávala za ním. „Tak kde máš tu ženskou? A co je tohle za auto? A kam jsi dal to naše?“ Pálila jsem na Karla jednu otázku za druhou a byla jsem zmatená jak lesní včela zjara.

Karel nasadil chápavý výraz, no já mu chtěla rovnou jednu vrazit, ale on se dal do vysvětlování, jako bych byla malá holka: „Věro moje drahá, dovol, abych vás představil. Tohle auto jsem pojmenoval Eliška a je pro tebe. Vždycky sis takové přála, abys měla svoje vlastní a nemusela jezdit do práce složitě vlakem a autobusem.“ Pak oslovil to vozidlo: „Eliško, tohle je moje manželka Věra, hezky ji voz a poslouchej, a někdy mi dovol, abych se s ní v tobě svezl i já.“ Nakonec se obrátil zpátky na mě: „Miláčku, náš vůz jsem zaparkoval o dvě ulice dál, aby sis ho nevšimla, když jsi šla domů a nebylo ti to podezřelé.

Tu ránu, jak mi spadl balvan ze srdce, jste museli slyšet až k vám. V posledních hodinách jsem sice prožila několik šoků těsně za sebou a navíc byla utahaná po cestě, ale tohle se musí okamžitě oslavit. Jak? No, jak, však už jsem říkala, v čem jsme oba nároční. A tak jsem vlepila Karlovi pusu jako hrom a s rozzářenou tváří řekla: „Lásko, děkuju ti moc, ty seš fakt zlato, nejlepší chlap pod sluncem. Víš co? Jdi nahoru, já si jen skočím do sprchy a v momentě jsem u tebe.“

Chladivé kapičky vody smývaly všechny ty protichůdné emoce, kterými jsem si právě prošla, nastartovaly můj zaseknutý mozek a já si najednou uvědomila jednu věc. Rychle jsem se zabalila do osušky, vlítla do ložnice a spustila na Karla, který už byl jenom v trenkách: „Lásko, můžeš mi vysvětlit, jak mohlo sousedku Mirku napadnout, že to nové auto je tvoje milenka a že mi to musí zavolat zrovna na služební cestu?“

„Nó, protáhl Karel bezelstně, „trochu jsme se na tebe domluvili, abys měla pořádné překvapení, přiznávám. Ale na Mirku se nezlob, ona za nic nemůže, byl to můj nápad a já ji k tomu ukecal.“

„Ty rošťáku, ty lumpe, tohle ti nezapomenu, máš to u mě schované jak v trezoru, těš se, pomsta bude sladká!“ Vykřikla jsem spíš radostí než hněvem, strhla ze sebe osušku a několikrát jí přetáhla Karla přes hlavu. Jenže on, než aby se za tu nemístnou legraci kál, tak mi ji sebral a celé to pojal jako takovou poněkud nezvyklou milostnou předehru.