Policajti jsou taky jen lidi

„Honzo, máš chvilku? Potřebovala bych ti něco říct.“ Ozvala se mi do telefonu Maruška včera odpoledne, když jsem se akorát chystal v práci dopít kafe, vypnout počítač a vyrazit na cestu domů.  

„Pro tebe vždycky, Maruško, ale napřed mi prozraď, co máš na sobě,“ odpověděl jsem šalamounsky.

„No, tu bílou halenku s krajkama u krku a béžovou nabíranou sukni, proč se mě na to ptáš, prosím tebe?“ Maruška zněla naoko zaraženě, ale to by nebyla ona, kdyby po těch létech nevěděla, kam svou otázkou mířím.

„Abych tě mohl aspoň na dálku obdivovat, jaká jsi krásná, a jak ti to náramně sluší,“ pokusil jsem se o nevinný kompliment vůči své neodolatelné plnoštíhlé kamarádce.

„Kuš, Honzo, lokni si kafe a mlč už, nebo ti nic neřeknu,“ odpověděla mi potěšeně rozzlobeným tónem. A pak konečně spustila.

***

O Velikonocích jsem byla na skok u maminky v Jižních Čechách, Honzo. Strašně dlouho jsme se neviděly, a i když mě do telefonu pořád ujišťovala, jak to tam ve svý stařičký chalupě s Robertem všechno v pohodě zvládá, rozhodla jsem se za ní vyrazit. To víš, jednak je jí už přes osmdesát a za druhý je to moje rodička, a prostě se mi po ní stejskalo.

Z Prahy je to tam přes několik okresů, a jak znáš Frantu, snažil se mi tu cestu rozmluvit, že bych jako neměla, protože to je zakázaný, ale já se nedala. Sice se kroutil, ale pak mi nakonec pomohl vyplnit prohlášení, že jedu nezbytně pečovat o blízkou osobu, prohlásil, že zůstane doma hlídat náš panelákovej hrad a já byla ráda, potřebovali jsme si od sebe aspoň na chvilku odpočinout.

Vyrazila jsem ráno na Bílou sobotu a trochu se cestou bála, aby mě nezastavili policajti. Víš, jaká dokážu bejt a asi si dovedeš představit, že kdyby mě náhodou nechtěli pustit, napadlo by mě se zeptat, jestli maj taky starý rodiče a jestli si uvědomujou, jak se v týhle době cejtěj osamělý. Prostě jsem si nechtěla zadělat na problém, a když jsem skoro na konci cesty na hranicích do jindřichohradeckýho okresu viděla, jak se na mě chystaj, tak ve mně hrklo. Stáli tam dva v respirátorech u takovýho rozšíření silnice, všimla jsem si jich už z dálky. Starší policajt ukázal na mě, jak se blížím, něco řeknul mladý policajtce, ta popošla pár kroků dopředu, zvedla plácačku a pokynula rukou, kde mám zastavit.

Já si pro jistotu rychle nasadila náhubek a stáhla okýnko. „Dobrý den, paní řidičko, předložte, prosím, doklady a potvrzení k... k překročení hranice okresu.“ Honzo, jak se na mě ta mladá policajtka koukla, tak se zajíkla, jako by se mě snad polekala. Já se vyděsila, jestli nevypadám jako nějaký přestárlý macatý strašidlo z předminulýho století. Ale ta ženská mi byla nějak povědomá, nad pravým okem měla mateřský znamínko, takovou malou pihu krásy, jenže jak měla zakrytej obličej respirátorem, nedokázala jsem ji nikam zařadit. Podala jsem jí teda ty svoje papíry, ona do nich koukla a najednou jí vystřelilo obočí pomalu až někam k vlasům. Usmála se na mě očima, určitě mi chtěla něco říct, ale netroufla si, jen zlehoučka pokrčila rameny a kradmo se ohlídla na toho svýho staršího kolegu, kterej se na nás mračil jako kakabus. Pak mi ty doklady vrátila, popřála šťastnou cestu a já byla ráda, že to mám za sebou. Jen mi vrtalo hlavou, odkud tu ženskou znám, ale zaboha jsem si nemohla vzpomenout.

„Marienko, to je přece Hanička z chalupy u ouvozu z vedlejší vsi,“ rozluštila mou záhadu až maminka, když jsem jí o tom vyprávěla. Vzpomněla jsem si na ni jako na malou asi pětiletou holku, párkrát jsme je tam byli navštívit. Ale to už je strašně dávno, Honzo, víc jak dvacet let, tehdy byl ještě naživu můj táta. Ta Hanička mi utkvěla, roztomilý děvčátko s pihou nad pravým okem, kterýmu jsem tehdy přivezla šedivýho plyšovýho myšáka k narozeninám. Ta holka z něj měla takovou radost, že mi okamžitě skočila na klín, nechtěla slézt, celou dobu mi něco švitořila svým dětským hláskem a nebyla vůbec k zastavení. Když ji pak večer poslali rodiče do postele, tak si toho myšáka hrdě odnesla s sebou.

Maminčin kříženej vlčák Robert od minule zase vyrostl jako z vody a opět se mi hned po příjezdu snažil umejt ruce, Honzo. Možná si vzpomínáš, jak jsem ti o něm jednou vyprávěla, je to hrozně milej tvor a maminku poslouchá na slovo. Maminka mi sice říkala, že jsem za ní teď neměla jezdit a počkat, až to zas bude dovolený, ale já na ni poznala, jak moc je ráda, že jsme spolu, to zkrátka před dcerou nedokázala zapřít.

Chystala se po Velikonocích pořádně uklidit na půdě, tak jsme se do toho radši hned pustily spolu, nechtěla jsem, aby se ve svým věku tahala sama s těžkejma starejma krámama, který tam má uložený. Semlely jsme všechno, co potřebuje probrat máma s dcerou, když se dlouho neviděly, přespala jsem do neděle a k večeru vyrazila zpátky domů do Prahy za Frantou. To víš, Honzo, nechtěla jsem ho připravit o potěšení mě v pondělí ráno pořádně vyšlehat pomlázkou. Když jsme se s maminkou loučily, tak mi řekla, že má na Haničku číslo, zavolá jí a bude ode mě pozdravovat. Cesta zpátky byla v pohodě, už mě nikdo nezastavoval a na těch hranicích jindřichohradeckýho okresu hlídkovala úplně jiná dvojice policajtů.

„Dobrý den, paní Maruško, tady je Hana, vaše maminka mi na vás dala kontakt, neruším vás? Nezlobte se na mě, že jsem se k vám na té silnici nehlásila, máme to zakázané, šéf je pedant, hlídá mě, a kdyby si toho všimnul, udělal by mi průšvih, že se soukromě vybavuji s kontrolovanou osobou.“

Tak tímhle slovním vodopádem mě hned v pondělí odpoledne přepadla po telefonu ta mladá policajtka, která mě kontrolovala cestou k mamince. Hned jsem jí řekla, ať zapomene na tu paní a na to vykání, přiznala jsem se, že jsem ji při té kontrole nepoznala a řekla, jakou mám radost, že ji po těch létech zase aspoň slyším. Ta holka se vůbec nezměnila, Honzo, povídala a povídala, až mě z toho brnělo ucho. Vyprávěla mi o svém příteli, jakej je to bezvadnej kluk, a jak ji mrzí, že se s ním teď prakticky nemůže vídat, protože on bydlí v českobudějovickém okrese a ona si jako policajtka nesmí dovolit porušit nařízení. On za ní sice občas načerno jezdí, ale ona mu to rozmlouvá, nechce, aby kvůli ní musel platit pokutu.

„Víš, Maruško,“ povídala mi ta Hanka ke konci našeho hovoru, „ani si nedovedeš představit, jak je většině z nás policajtů protivné muset buzerovat lidi kvůli těm současným opatřením. Pár z nich se v tom sice vyžívá, jako třeba ten můj šéf, ale to jsou výjimky, já sama se nemůžu dočkat, až to všechno skončí. Maruško, jsem hrozně ráda, že jsme se po té spoustě let zase potkaly, víš, že mám pořád toho myšáka, kterého jsi mi dala, když mi bylo pět? Až to zas půjde, tak tě zvu, zastav se u nás s Frantou a vezmi i maminku, moc ráda ji zase uvidím. A taky ti musím ukázat svého Petra, abys viděla, jak jsem si uměla v životě vybrat.“ 

***

„Honzo, promiň, že jsem tě zdržela, já jsem snad ještě upovídanější než ta Hanička,“ zakončila Maruška svoje povídání. „Potěšilo mě, že jsem ji po tolika létech zase objevila a díky ní jsem si uvědomila, že policajti jsou taky jen lidi, kteří to teď musejí vydržet úplně stejně jako my ostatní. A slibuju ti, že tě příště zas vytáhnu někam ven, i kdybysme měli pít kafe na soklu schodiště do metra jako minule. Ale nedělej si iluze, žádná halenka s krajkama ani nabíraná sukně nebude, radši si na sebe navlíknu silnej péřovej kabát až na zem, abys mě moc neokukoval.“

Pak už jsme se s Maruškou rozloučili, popřáli si na cestu domů, ukončili hovor a já úplně viděl pověstné potěšené zablýsknutí jejích hlubokých hnědých očí a jakoby přísné zahrození roztomile buclatým prstem. Opět, stejně jako už tolikrát, mě zahřál pocit, že po světě běhají lidé s takovým skvělým srdcem jako má Maruška.