Pokladní v nesnázích

Obdivuji práci lidí v kamenných obchodech. Ulítané prodavačky se musí celou směnu otáčet, aby vyhověly ne vždy zcela smysluplným a splnitelným přáním zákazníků. A pokud mají svou práci v krvi, tak se u toho navíc ještě i usmívají.

„Píp, píp, píp.“ Pokladní pro změnu celý den poslouchají monotónní zvuk čteček čárových kódů, občas prokládaný stížnostmi zákazníků, proč je to které zboží tak drahé, když by mělo být ve slevě. A přitom dobře vědí, že nesmí udělat chybu, neb by ji museli dorovnat ze svého.

Nakonec i takoví ti prostí doplňovači zboží do regálů si zaslouží náš obdiv nebo aspoň uznání. Vždyť se celý den tahají s ne zrovna lehkými přepravkami, plnými nejrůznějšího tovaru, kličkují mezi zákazníky tak, aby se jim snažili nepřekážet, a přitom jsou si vědomi, že nesmí nic poplést. Třeba dát jogurt do mrazicího boxu nebo umístit krmení pro čtyřnohé miláčky mezi masné výrobky pro lidi. To by pak bylo panečku pořádné faux pas, kdyby si to někdo spletl a svému kocourovi sežr... pardon, snědl jeho pamlsek.

V některých krámech to funguje tak, že tihle lidé střídají své pozice, jednou je potkáte u pultu s uzeninami a příště na ně narazíte v pokladně. Do třetice vás nasměrují do čtvrté uličky zleva, když se jich na place zeptáte, kam se ztratily nakládané okurky, které byly až do minule ve druhé uličce zprava. A věřte, že tyhle neočekávané přesuny zboží si personál obchodů nevymýšlí pro svou zábavu a pro potrápení nás zákazníků. Mají to vždy nařízené shora, a kdo myslíte, že to za ně odmaká? Nikdo samozřejmě, musejí to přendat sami a pochopitelně mimo prodejní dobu.

Suma sumárum, takže se nedivme, když se nějaká ta paní za pultem, pán v kase nebo slečna na place zrovna zvesela neusmívá. Ono to nemusí být tím, že je od povahy tak trochu morous, že se ráno pohádala s manželem nebo že její pubertální potomek přinesl další pětku ze školy. Na vině jejích neúsměvů může být prostá únava z toho všeho pobíhání, a nakonec, přiznejme si to otevřeně i z nás, ne vždy vstřícných zákazníků.

Mám na to svou metodu. Pokud na mě paní pokladní zavrčí: „dáváte tam tu zákaznickou kartu blbě, zakrejváte si rukou kód“ nebo mě slečna za pultem sjede větou: „tmavá tlačenka se v létě nedělá, to ví přece každý,“ tak se neurazím. Zažertuji klidně na svůj účet, řeknu třeba, ať ten smrtelně vážný hřích mně starému kocourovi odpustí, a ono to většinou pomůže. Někdy dokonce vyloudí pousmání na uhoněné tváři onoho človíčka.

Nicméně jsou i výjimky, takové ojedinělé případy, kdy člověk prostě nechápe a neví, co si má o té osobě za pultem, v kase nebo na place vlastně myslet. Jeden takový vám tady předestřu, nestal se mně, nýbrž jedné mé spřízněné čtenářce, která to hodila do mailu a poslala mi k vašemu pobavení. Předávám tedy s díky a bez příkras, jen předesílám, že pisatelka je z mé věkové kategorie, tedy šedesát plus:

Jestli se chceš zasmát, tak se mi včera kvečeru zase něco přihodilo v supermarketu. Smáli se všichni kolem mě, až se lámali v pase. Samé samoobslužné pokladny a jen jedna byla otevřená s pokladní, tak jsme šli k ní. Byli jsme asi třetí, ale paní to očividně nešlo, pořád jsme čekali, než něco vyřeší a konečně došlo na nás.

Vzala jsem hlavně velký gel na praní, aviváž, něco na WC a nějaký další nákup. Začala markovat, vzala gel, aviváž a potom čistič WC, takový žlutý, pak se zarazila a říká: „Co to bylo za víno? Dejte to sem!“ Něco tam namarkovala.

Říkám: „To nebylo víno, ale čistič na záchod.“

Teď nastal hurónský smích, za námi nějací chlapi v montérkách se řehtali, ona se ale nenechala vyvést z klidu a říká mi: „Vám už bylo osmnáct?“

Já: „Cože? Prosím?“ Další řev za mnou. Já koukala jako jurodivá a chechtala se. Ona něco mumlala a čarovala tam.

Pak říká: „No, radši plaťte všichni kartama, já už jsem hotová.“

No, co Ti mám říkat za námi fronta jako noha a oni ji tam nechají samotnou. Buď byla opilá nebo zhulená nebo nevím.

Dobu jsem kontrolovala účtenku, neměla jsem brýle a manželovi to bylo evidentně šumák, ale něco tam odečítala, konečně jsem se dobrala k výsledku a myslím, že to bylo nakonec dobře. Ufff.

Inu, co k tomu říct? Moje čtenářka mi to poslala k pobavení, ale upřímně řečeno, moc jsem se nesmál. Spíš mě napadlo, že jestli si ta paní pokladní spletla čistidlo na záchod s vínem už o pauze a posilnila se jím na kuráž, tak se pak nelze divit ani tomu, že se zeptala zralé dámy, jestli už jí bylo osmnáct.

Ale ne, to bylo ode mě ošklivé, přiznávám a té neznámé se za svůj nemístný žert hluboce omlouvám. Třeba měla jen opravdu špatný den, a pozdě odpoledne už byla z toho všeho dočista vyřízená. Něco takového se přece může stát každému z nás.

Ať tak či tak, ani takové zážitky mě neodradí od staromileckého nakupování v kamenných obchodech. Vyvaruji se tak nebezpečí, že mi pošlou úplně jiné zboží, než jsem si po netu objednal a navíc se nepřipravím o možnost zvesela zažertovat s okulibými prodavačkami či pokladními. A až se mě nějaká hodně utahaná dáma zeptá, jestli mi už bylo osmnáct, můžu jí odpovědět se smíchem: „Má milá mladá paní, představte si, že za několik roků budu plnoletý už čtyřikrát.“