Pohřeb

„Vaše bývalá manželka Kateřina D. zemřela na neléčený zápal plic, policie ji našla v okrajové čtvrti u řeky na místě, kde se zdržují bezdomovci,“ oznámil mi do telefonu člověk, který se představil jako sociální pracovník.

„Zjistili jsme, že její rodiče už nežijí, sestra s tím nechce mít nic do činění a vašeho společného syna se nám nepodařilo kontaktovat. Jiné příbuzné vaše bývalá manželka nemá a vy jste zůstal jako poslední, koho jsme sehnali. Byl byste ochoten s námi spolupracovat na organizaci pohřbu a vypořádání jejích záležitostí? Můžete to samozřejmě odmítnout,“ pokračoval hlas v telefonu.

„Ani si nedovedete představit, jak mi ta ženská ublížila, v žádném případě už o ní nechci ani slyšet. Spalte ji bez obřadu na státní útraty a mě s tím neotravujte!“ Chtělo se mi odpovědět a rovnou přerušit hovor. Ale neudělal jsem to a v hlavě se mi rozběhl zrychlený film.

***

„Mohu vás požádat o ruku, má krásná princezno?“ Zeptal jsem se s tácem se snídaní v rukou tehdy před skoro třiceti léty Kateřiny poté, co jsme spolu prožili další úchvatnou noc.

„Nu, nevím, nevím, můj princi, jestli vás spíš nenechám zavřít do vězení. Opovážil jste se převrátit naruby život úspěšné mladé ženě, která si nevšímala chlapů a nikdy se nechtěla vdávat. Způsobil jste její totální zamilovaní a úplně jste jí zpřeházel žebříček hodnot. Za to budete pykat... Stráže, chopte se ho!“

Jelikož však v blízkosti žádní ozbrojenci s tasenými meči nebyli, nezbylo Kateřině, než kývnout na moji nabídku a s chutí se pustit do snídaně, kterou jsem nám připravil.

Oba jsme byli mladí, nedlouho před třicítkou, po krátkém, ani ne půlročním vztahu jsme se vzali a začali pracovat na potomkovi. Po narození syna nastoupila Kateřina na rodičovskou dovolenou a já se cítil už ne jako princ, ale jako král. Doma mě čekala manželka s otevřenou náručí a teplou večeří, vždy jsem si od ni malého převzal na koupání a uspání, aby si mohla po celodenním poskakování trochu odpočinout. A že toho měla hodně, nepodařilo se jí rozkojit, a tak jsme museli malému od začátku připravovat kojeneckou výživu.

„Jirko, potřebuju trochu změnu, mohl bys zítra obstarat synka, já bych si skočila na večeři s jednou kolegyní?“ Poprosila mě Kateřina, když byly malému asi tři měsíce. A já pochopitelně souhlasil. Sám jsem občas zašel s kamarády na krátké pivko, a tak jsem byl rád, že se má žena aspoň trochu odreaguje od věčných domácích starostí. Kateřina se vrátila z večeře notně vrávoravým krokem a byla naštvaná. Její opičku jsem vzal s úsměvem a s vědomím, že každý občas potřebuje odfiltrovat starosti. Když jsem se jí zeptal, co jí rozladilo, tak mi odpověděla, abych si s tím nelámal hlavu, že se jen trochu chytla s personálem v restauraci.

Jak synek rostl, tak se intervaly Kateřininých večerů mimo domov zkracovaly. Když nastoupil do školky, dokázala vyrazit i třikrát do týdne a většinou mě o tom informovala až na poslední chvíli. Vždy se vracívala opilá, skoro pokaždé ve špatné náladě, mně už to připadalo divné a chtěl jsem si s ní promluvit, jestli nemá nějaké problémy, se kterými bych jí mohl pomoci. Jednou mě odbyla, abych si nedělal starosti, jindy se asi cítila provinile, snažila se mi omlouvat a tvrdila, že už nebude nikam chodit, potřetí se se mnou vůbec nebavila, ani nedala synkovi pusu na dobrou noc a zmizela v ložnici.

„Jirko, jsem na dně, vyhodili mě z práce kvůli neplnění úkolů a absencím, na účtu mám nulu a dlužím spoustu peněz.“

A bylo to tady. S touhle stručnou větou a se slzami v očích se mi Kateřina sesypala do klína, když už si nevěděla rady. Synovi bylo tehdy deset let a já tušil, že něco takového přijde. Z mojí krásné princezny se stala alkoholička, která se mi najednou přiznala, že navíc prohrála spoustu peněz na automatech. V té době už tak jako tak byla režie domácnosti a výchova syna prakticky jenom na mně. Začal jsem si vyčítat, že jsem nedokázal nic udělat dřív, i když časem mi došlo, že by to stejně nebylo nic platné. Nicméně zatnul jsem zuby, postavil se na stranu své manželky a prohlásil, že to společně nějak zvládneme.

Inu, nezvládli jsme. Kateřina absolvovala několik léčení, po každém se chvilku držela, ale po čase do toho vždy spadla ještě hlouběji. Snažil jsem se jí pomáhat po dobrém, někdy mi naslibovala hory i s horáky, ale nikdy své sliby nedokázala dodržet. I po zlém, pokud jsem jí pohrozil rozvodem, jen se naštvala a prohlásila, ať to teda už konečně podám.

A já tu žádost nakonec opravdu podal. Kateřina sladkými řečmi vylákala z tehdy čerstvě dospělého syna přístup k jeho účtu a totálně ho vycucala. Když se poté se slovy, že nás nenávidí a ať oba chcípneme, odstěhovala na nějaký erotický privát, kde si na chlast a na hazard vydělávala vlastním tělem, tak už mi definitivně došla trpělivost.

Rozvedli nás celkem rychle, ale jak ve mně, tak v synovi zůstala po tom všem hluboká jizva, která se hojí jen stěží. Já byl na jedné straně rád, že jsem se konečně zbavil tíže života po boku alkoholičky, ale na druhé straně jsem byl nešťastný, že jsem definitivně přišel o milovanou manželku a o zbytek naděje, že se vše nakonec nějak urovná. A syn? Ten jakmile dostudoval a získal aspoň minimální praxi, vypadnul z republiky a nastoupil v daleké cizině u jedné velké firmy coby IT specialista junior.

Od té doby jsem o Kateřině neslyšel. Několikrát jsem si položil otázku, zda jsem byl dost trpělivý a nemohl udělat víc pro záchranu rodiny i jí samotné, ale odpovědět jsem si nedokázal.

***

„Haló, pane, jste tam?“ Ozval se znovu z telefonu sociální pracovník.

„Ano jsem,“ odpověděl jsem mu. „Sice se svou bývalou manželkou už po právní stránce nemám nic společného a s vypořádáním jejích záležitostí vám tudíž nepomohu, ale o její pohřeb se postarám.“

Úředník přijal mou informaci s povděkem, dohodli jsme několik podrobností a rozloučili se.

Ať už se z mé dávné krásné princezny stalo cokoli, miloval jsem ji a prožil s ní řadu let společného života. Pohřeb je to jediné a poslední, co pro ni mohu ještě udělat a já to navzdory všemu zlému učiním. Nechám jí zahrát pár stařičkých rockových balad, které jsme poslouchávali, když jsme byli šťastní a důstojně se s ní rozloučím, i kdybych tam měl přijít sám.