Pohlaví existovala a vždy budou existovat pouze dvě

Na tomto faktu nic nezmění snahy kalifornského ministerstva školství, případně dalších institucí, které si berou za cíl mást předškolním dětem hlavy existencí bezpočtu různých pohlaví.

My lidé patříme do skupiny vyšších živočichů, u kterých se pro účely zachování druhu vyvinula dvě pohlaví, tedy samec a samice. Obě tato pohlaví obdařila příroda rozmnožovacím pudem, „touhou“ samců po spojení se samicemi a naopak.

Podobně jako u člověka, tak i u dalších živočichů existují výjimky z tohoto základního jednoduchého schématu. Samozřejmě, že se nejedná o žádné třetí, čtvrté a bůhví kolikáté pohlaví, ale pouze o určité odlišnosti.

V přírodě takto odlišný jedinec němá šanci na další pokračování, protože se s tvorem opačného pohlaví nespáří. V minulosti tomu tak bylo i u člověka, ba dokonce byli takto odlišní lidé pronásledováni.

Moderní doba přinesla pokrok a toleranci, a umožnila těmto lidem, aby navazovali partnerství s osobami stejného pohlaví, vychovávali děti a začlenili se do společnosti stejně, jako kdokoli jiný. Tedy aby mohli žít normální životy, nikdo je nepronásledoval nebo se na ně nedíval skrz prsty. Dalším umožnila moderní medicína různá přizpůsobení vlastního organizmu, pokud se narodili ženou a vnitřně se cítí být mužem, případně opačně. A ještě dalším, jejichž odlišnost spočívá v tom, že se narodili jako kombinace muže a ženy, dává medicína možnost, aby si sami zvolili to, čím se cítí být.

Tento tolerantní přístup považuji za správný, není přece dost dobře možné někoho odsuzovat za to, že vypadá nebo se cítí jinak než většina ostatních. To bychom se dostali někam do středověku, kdy byli lidé s fyzickými či psychickými odlišnostmi považováni za ďábly nebo čarodějnice a podle toho s nimi bylo nakládáno.

Nicméně i tolerance má své meze, konkrétně hranice zdravého rozumu. Neměli bychom zapomínat na to, jak jsme se my lidé vyvinuli. Tedy, že nám příroda dala do vínku právě pouze ona dvě pohlaví, ale některé z nás přitom obdařila odlišným vnímáním vlastní sexuality.

Vše ostatní, co se kalifornské ministerstvo školství (a jiní) snaží prosazovat jako nějaká další pohlaví, jsou právě jen ty odlišnosti, o kterých se zmiňuji v předchozích odstavcích. Navíc považuji za krajně nevhodné, ba přímo nebezpečné, vtloukat takové vymyšlenosti do hlav předškolním dětem, které ještě nemají o sexualitě ani ponětí. Takové děti, které teprve objevují, že chlapečkové a holčičky vypadají trochu jinak, je podle mě potřeba nejprve vést k poznání, jak to v přírodě chodí běžně. Napřed by tyto děti měly mít šanci pochopit, že ten samec (muž) kocour na dvorku té samici (ženě) kočce neubližuje, ale že se s ní páří, aby měla koťata.

Děti jsou totiž velice vnímavé, mají silně vyvinutou představivost, a pokud bychom je hned zpočátku nutili chápat nějakou vykonstruovanou „mutipohlavnost,“ mohli bychom, a teď si dovolím poněkud silná slova, ohrozit jejich budoucí sexuální vývoj. Jediné, co jim můžeme v tak útlém věku sdělit, je odpovědět na otázku: „Proč támhleten kohout prohání jiného kohouta a ne slepice, jako to dělají ostatní?“ Prostě jim odpovíme, že je trochu jiný než většina kohoutů, stejně jako je jiný náš soused odnaproti, který nežije se ženou, ale s mužem. Děti jsou kromě vnímavosti a zvědavosti též hloubavé, a tak jim samotným dojde, že kohouta dostanou nakonec k obědu, ať už proháněl kohokoli, ale že k sousedům musí mít respekt a úctu bez ohledu na to, s kým žijí.

Až takové dítě jednou dospěje, mělo by záležet pouze na něm samotném, jak bude vnímat vlastní sexualitu. Jediné, oč by se měly snažit kalifornské a další instituce je to, aby ho společnost přijímala stejně, ať už se v této otázce rozhodne jakkoli.

PS: Děkuji kolegyni blogerce Ivaně Lance, která mě inspirovala svými články „Patnáct různých pohlaví, aneb jsme pokusní králíci?“ a „Kontroverzní výuka o sex. vztazích, sex. orientaci a pohlaví v Kalifornii“