Plnoštíhlá krasavice boduje

„Jak ty si představuješ krásnou ženskou?“ Uvedla mě Maruška do poněkud prekérní situace hned poté, co si na našem čtvrtečním setkání v cukrárně lokla první doušek kávy a ochutnala větrník.

Ve tváři měla výraz, prozrazující, že nutně a okamžitě potřebuje kompliment, a já, ačkoli se mi tahle vzácná dáma opravdu líbí, musel chtě nechtě začít malou kličkou. Proč musel? Protože to byla pravda: „Víš, Maruško, tu nejkrásnější ženskou pod sluncem ti můžu rovnou ukázat.“ Sáhnul jsem po mobilu, vyhledal fotku svojí Soni a natočil ji tak, aby na ni Maruška viděla.“

„Hm, Honzo, chápu, máš pravdu.“ Maruška trochu posmutněla, ale pořád se mi dívala tázavě do očí.

„Tak dobře, má milá, začnu tím, jaké ženy mě nepřitahují,“ natáhl jsem svou kamarádku maličko na skřipec. „Zaprvé mladé, ty by nebyly nic pro mě, víš přece, že dobré víno musí pořádně uzrát. A za druhé štíhlé, protože mám rád baroko. Bachova hudba činí potěšení mým uším, barokní architektura lahodí mým očím, a ženy barokních tvarů dělají dobře všem smyslům, kterými mě pánbůh obdař...“

„To mi říkáš pořád, asi mě chceš potěšit, ale určitě to není pravda,“ skočila mi Maruška do řeči.

„Jak chceš, Maruško, povím ti to tedy jinak, ale nestěžuj si, řekla sis o to sama,“ opáčil jsem a vynesl žolíka: „Ženská bez bříška je jako káva bez mlíčka a ženská bez prdele je jako týden bez neděle.“

„Važ slova, člověče, važ slova, mluvíš s dámou a tohle se mi rozhodně nelíbí,“ zamračila se na mě Maruška, maličko zrudla, ale drobné jiskřičky v jejích očích prozradily i poněkud pozitivnější emoce.“

„Omlouvám se, ale zpátky svá slova neberu. Radši mi povyprávěj, proč jsi mi tu záludnou otázku o ženské kráse vlastně položila.“ Úhybným manévrem jsem se pokusil dostat blíž k jádru pudla.

„Protože jsem prý stará tlustá bába, Honzo, představ si to.“

„Tak zaprvé to není pravda a zadruhé se mi přiznej, kdo tě tak ošklivě urazil.“

„Je to pravda, však se na mě pořádně podívej. Včera jsem se cestou z práce stavila v trafice, chtěla jsem jen petku vody a u kasy se mě snažili předběhnout dva maníci, kteří si tram přišli pro cigarety. Já se nedala, jim se to nelíbilo a zaslechla jsem, jak jeden druhému polohlasně říká zrovna tohle hodnocení mé osoby. Urazili mě tím, ale mlčela jsem, pak jsem se doma postavila před zrcadlo a došlo mi, že jsem fakt stará a tlustá, však se na mě podívej,“ svěřila se mi Maruška jako zpovědníkovi a vsedě sjela nelichotivým pohledem svou postavu.

„Podívám a moc rád. Jestli to pro mě uděláš, tak na moment vstaň a zvolna se otoč kolem své osy.“

„Varuju tě, udělá se ti špatně.“

„Prosím.“

Maruška mě tedy nakonec vyslyšela a já můžu bez nadsázky říct, že mi svými výrazně ženskými tvary dopřála doslova pastvu pro oči. Kdybych se nestyděl, okomentoval bych to daleko obšírněji, ale takhle jsem se spokojil s pokýváním hlavy a krátkou poznámkou: „Maruško, Maruško, ty ani netušíš, jakou máš vlastně kliku.“

„Teď ti teda fakt nerozumím, já se tady kvůli tobě nakrúcám jak holka na barovém pultu a ty na mě s klikou. To už jsem široká jako dveře nebo jak to vlastně myslíš?“ Zírala na mě Maruška už zase vsedě.

„Kliku, že jsi vdaná a já ženatý, protože jinak...“

„Mlč, prosím tě, už ani slovo, nechci ti podruhé připomínat, že sedíš s dámou.“ Teď už se Maruška potěšeně usmála a mně bylo rázem jasné, že jsem se nachytal. Že totiž dobře věděla, k čemu mě svou předchozí otázkou ohledně šířky dveří vyprovokuje.

„Takže teď už víš, jaké ženské se mi líbí, Maruško, na to ses mě prve ptala. Ale ještě nevíš, co dalšího na vás dámách obdivuji,“ dovolil jsem si ještě trochu zaprovokovat.

„Jó? Tak mi to teda prozraď, ale, nelži u toho!“

„Jak vy holky dokážete nás kluky perfektně zblbnout, že pak říkáme přesně to, co chcete slyšet.“

Papírový ubrousek byl nejprve zmuchlán v Maruščině drobné ručce, pak opsal oblouk nad celým cukrárenským stolkem, aby mi přistál přesně na špičce nosu a odrazil se do mého prázdného šálku od kávy. Řečeno sportovní mluvou, Maruška zakončila náš sedánek parádní basketbalovou tříbodovou trefou.