Plastika prsu v předsilikonové době

Pondělní ráno půl šesté. Eliška se rychle osprchla a její pohled ulpěl na té ženě v zrcadle. „Mrňavá prsa mi ještě víc povadla a to dvojité nesymetrické břicho, rozdělené jizvou po císaři, mám zase o kus větší.“  

„Měla bych s tím vším něco udělat. Musím si najít nějakou plastiku a dát se trochu do kupy.“ 

Ani si nevšimla, že se za ní tiše otevřely dveře, Pavlovu přítomnost jí prozradily až jeho ruce. Zezadu se k ní přitiskl a začal ji hladit okolo pupíku. Pomaličku, pořád výš a výš, až ucítila jeho horké dlaně na svých bradavkách. „Nech toho, ty jeden kujóne,“ zlehka ho plácla přes zápěstí, „ještě mi kvůli tobě ujede autobus.“ V duchu se usmála.

V autobuse se jí podařilo najít poslední volné místo, těšila se, že si ještě trochu zdřímne. Spánek však ne a ne přijít, místo něj se jí vybavily vzpomínky na dávnou kolegyni Jarmilu. Tehdy před třiceti léty jim bylo oběma pětadvacet a Jarmile našli doktoři nádor v levém ňadru. Okamžitá operace, celé prso muselo pryč, pak zdlouhavá léčba, zakončená na specializované klinice v Jizerských horách.

Párkrát tam byla Jarmilu navštívit, snažila se jí trochu podržet. Jednou potkaly na zahradě člověka se zasádrovanou rukou, která jakoby mu končila v břiše. „Eliško, tady se dějí zázraky,“ povídala jí tehdy Jarmila. „Tenhle pán přišel o několik prstů a oni mu dělají nové. Teď mu tu ruku zašili do břicha, aby jednotlivé články obrostly tkání a potom mu na ně našijí jeho vlastní kůži.“

I s Jarmilou dokázali na tehdejší dobu zázrak, postupně jí vytvořili nové prso. Jarmila se konečně chystala domů a Eliška jí tehdy nabídla, že pro ni přijede. „Počkej, podívej, musím se převléct a ukážu ti, jaká jsem zase celá ženská.“ Umělé prso bylo prakticky k nerozeznání od toho pravého.

Eliška to nevydržela zvědavostí a vyhrkla: „A z čeho to vlastně je, co máš uvnitř?“ Až teď se lekla, jestli se Jarmila neurazí.

„Holka, to bys neuhodla,“ odpověděla ta tázaná. „Z hromady kondomů. Odstraní jim ty tlustší kroužky na konci, ze zbylé jemné gumy vznikne pružná jednolitá hmota a tu zašijí pod kůži. Ale radši na mě nikomu neprozraď, že mám kozu udělanou z pánské ochrany, znáš lidi, někdo by se mi mohl smát.“ Smát, nesmát, v tu chvíli se rozchechtaly obě.

„Na Knížecí, konečná zastávka, prosíme, vystupte.“ Hlas plechové laidy z tlampačů autobusu vrátil Elišku do reality deštivého pondělního rána. „Už jsem Jarmilu dlouho neviděla, musím jí zavolat a zeptat se, jestli už mají ti její kluci dvojčata po promoci.“

Uzávěrka starého roku se zkomplikovala a večer se Eliška vrátila domů pěkně utahaná. Dala si znova sprchu a opět se zahleděla na svou postavu v zrcadle. Povadlost jejích prsou a asymetričnost břicha jí najednou přišla jako nicotná malichernost.

„Kašlu na plastiku, Pavlovi se líbím taková, jaká jsem.“ Tentokrát se k ní však zezadu nikdo nepřitisknul, Pavel se ještě nevrátil z práce. Už jsou spolu skoro třicet let, Eliška ho má prokouknutého skrz naskrz a dobře ví, že co jednou začal, to nenechá rozdělané.

„Ale trochu ti to ztížím, ty kujóne. Večer si vezmu to nové prádélko od Ježíška a budeš si mě muset rozbalit sám.“