PIN only aneb hotovost nebereme

Hodně se toho zde napovídalo o neochotě či neschopnosti našich obchodníků přijímat bezhotovostní platby. Nicméně každá mince má dvě strany a zkusme se tedy na danou problematiku podívat i z té rubové.

Začnu dvěma příhodami. Poprvé jsem se s nemožností platit hotovostí setkal před jedenácti léty v Nizozemí, kde jsme se s několika známými rozhodli navštívit proslulou květinovou výstavu. Ostatně co také jiného dělat v této zemi, když Holanďané si potrpí na větrné mlýny, grachty (vyslovuj zachrochtáním), uzoučké uličky lásky a pěstování květin. Nu a u nás padla volba právě na onu celosvětovou Floriadu, v tom jsou oni opravdovými machry, na ní se člověk může dlouhé hodiny kochat nádherně naaranžovanými kytkami, až do úplného ukochání.

No jo, jenomže abyste se mohli někde něčím kochat, napřed se tam musíte nějak dostat. Což o to, před branami areálu bylo několik pokladen, to bylo ještě v pohodě. Horší bylo, že všechny bez výjimky byly ozdobené velkými cedulemi, hlásajícími: „PIN only,“ což ve volném a poněkud rozvinutém překladu znamená asi toto: „Vážení hosté, pokud nemáte předem zakoupený lístek nebo po ruce platební kartu a chcete platit v hotovosti, můžete si ty svoje euříky strčit někam. A tamtéž se také sami odebrat.“

Asi se nemusím dlouze rozepisovat, jak to dopadlo, české výpravy obvykle tvoří sehrané týmy, a když se Petr dostane do ouzkých, Pavel mu vypomůže s tím, že mu to Petr při nejbližší příležitosti vrátí. Takže nakonec jsme se mohli kochat všichni.

K tomu teď drobnou poznámku. U nás by se něco podobného (zatím) stát nemohlo, protože jestli se nepletu, zákon o platebním styku nařizuje obchodníkům umožnit platbu za službu či zboží v hotovosti, pokud částka nepřesáhne pět tisíc korun. A jestli se dobře pamatuju, pět litrů lístek na Floriadu nestál.

Druhá příhoda pojednává o jedné mé známé, takto bezvadné ženské, které budeme říkat třeba Pavlína. Mimochodem, všimli jste si, že všechny moje známé ženského pohlaví až na pár zcela ojedinělých výjimek jsou bezvadné? Nevíte, čím to je? No nic, nevíte, nevadí, já to taky netuším. Tak tahle Pavlína vzala svou osmdesátiletou maminku na několikadenní výlet do Paříže, neb ona po tom vždy toužila, ale nikdy tam ještě nebyla.

Holčiny spolu proběhaly celou nádhernou romantickou francouzskou metropoli, Pavlína všechno předem pečlivě naplánovala a maminka pak byla jak u vytržení. Pavlína je obrovskou zastánkyní bezhotovostních plateb a v Paříži si jen rochnila, neb tam prý karty berou všude na rozdíl od hotovosti, kterou leckde už dávno jakožto překonaný archaizmus nepřijímají. Nicméně poslední den se maminka chtěla aspoň trochu finančně podílet a tiše špitla: „Pavlí, tenhle oběd zaplatím já, bude mi stačit stovka eur?“

„Proboha, mami, ty couráš po Paříži se stovkou v hotovosti?“ Vyvalila Pavlína oči, v nichž se zračila hrůza. Hrůza a děs, jakoby se centrem Paříže honily za bílého dne bandy loupežníků, čekajících jen na to, až budou moct její stařičkou maminku přepadnout a sebrat ji tu stovku.

Když jsem o tom pak s Pavlínou mluvil, snažila se mě ze všech sil přesvědčit, jak moc jsou bezhotovostní platby bezpečnější proti těm hotovostním. Tvrdila, že když jí loupežníci o platební kartu oberou, nemůže na tom tratit víc než pětistovku. Tedy pětikilo naše korunové, nikoli eurové. Není to tak docela pravda, stačí například trocha nepozornosti u bankomatu nebo platebního terminálu, kartu vám ukradnou nebo okopírují, PIN natočí na kameru a jste nahraní, mnozí by mohli vyprávět. Nicméně zkuste o tom přesvědčit zrovna Pavlínu, která se onehdy snažila platit kartou i na jakési středověké merendě v kutnohorském Vlašském dvoře, a když nepořídila, pídila se tam dole u říčky Vrchlice mezi rytíři v brnění po bankomatu.

No nic, pokrok nezastavíš a my se teď nalézáme v jakémsi pomyslném přechodném období. Kdysi dávno bylo běžné platit medvědími kožešinami nebo plátěnými šátečky, dnes kdybyste si za tohle chtěli koupit párek v rohlíku, poslali by vás do někam. Stejně tak hotovost s velkou pravděpodobností časem zanikne a změní se i ten náš zákon o platebním styku. Ke kartám přibyly mobily, hodinky a já nevím co ještě, brzy se možná bude dát nakupovat za pět prstů. Ne, nemám tím na mysli kradmo a zadarmo, jak praví ono úsloví, myslím pouhým otiskem prstíku, jakým už dnes odemykáme své chytré telefony nebo notebooky.

A ještě později? Kdo ví, možná vám obchodník přiloží k čelu čtečku elektrických mozkových impulsů, vy si jen pomyslíte: „ano, chci zaplatit čtyřicet korun za tenhle párek v rohlíku,“ někde v centrále se vše propojí a daný obnos se vám odečte z účtu. Přáli byste si to nebo nad tím odmítavě kroutíte hlavou? Copak by asi udělal pračlověk s dnešní tisícikorunou, kdyby se mu dostala do rukou? Zkusil by ji hodit do ohně pod opékaným mamutem a odmítavě by zakroutil hlavou, že blbě hoří. Ne, to byl samozřejmě pokus o žert, ale jedno je jisté. Netřeba se rozčilovat, že nemůžeme tu či tam zaplatit v hotovosti nebo kartou, podstatné je, jestli ten obyčejný párek v rohlíku máme vůbec zaplatit čím.