Pes houbomil

Rostou. A rostou hodně, dokonce tak moc, že dokážu najít i já, a to už je fakt co říct. Existuje však někdo, kdo najde houby i tehdy, když ostatní chodí z lesa s prázdnými košíky.

Paní Lenka s pražských Vysočan zůstala sama. Rodiče odešli do nebe, manžel bůhvíkam a dcera se vyvdala na druhý konec města. Vlastně ne, Lenka tak úplně sama není, zůstal s ní stařičký vlčák Tom, věrný a oddaný kamarád s prošedivělým kožíškem.

Když zrovna nejede navštívit dceru a pokud to počasí jen trochu dovolí, naloží Lenka Toma do své oprýskané Felicie a vyrazí do přírody. Tom miluje plavání a v horkých dnech není k udržení na břehu jakékoli vodní plochy. A hlavně chodí rád na houby, ač to zní možná trochu nezvykle, za léta svých výprav do lesa se stal zkušeným houbařem.

Když byl Tom mladší, Lenka ho v lese držívala na vodítku. To víte, šelma, navíc vlčák, co kdyby v něm nějaký zajoch probudil lovecké pudy. Ukázalo se však, že víc než o lov, má Tom zájem o sběr. Když se to stalo poprvé, Lenka byla pořádně překvapená. Vraceli se z houboprázdného lesa a na dně košíku se jim ustrašeně krčily tři malé babky.

„Tomíku, co tam máš, nech toho přece, musíme domů.“ Už byli skoro u auta, pár desítek metrů od silnice a vlčák si najednou vzpomněl, že nutně musí do trsu kapradin prorostlých vysokou trávou. Lenka mu tedy pustila vodítko na plnou délku, Tom začenichal a vběhl do té mokré zeleně. Chvilku pátral, pak se najednou posadil, jen dvakrát krátce štěknul, aby nerušil lesní zvěř a nechtěl se hnout. Lence to nedalo, vydala se do toho mokra za ním a ... no, nebudu vás napínat, rázem měli v košíku pěknou sbírku poddubáků.

„Tomíku, cos to zas vyčuchal, ty mě chceš otrávit?“ Počátky Tomovy houbařské kariéry nebyly zas až tak jednoduché, Lenka ho musela naučit, které houby se sbírají a které ne. Do lesa chodila s věncem buřtů, aby měla čím Toma odměnit za každé naleziště hříbků, masáků, klouzků a dalších houbových lahůdek. Pokud však Tomík našel nějakou jedůvku nejedlou, dostalo se mu místo odměny jen hlasitého „TYHLE NE.“ No, co vám mám povídat, stačila jedna sezóna a ten pes se naučil rozeznávat druhy hub líp než leckterý člověk.

A už taky běhá bez vodítka. Jo, jo, já vím, že se to v lese nemá. Jenomže Lenka dobře ví, že už se Tomík ve svém věku může na nějaké honění zajíčků vykašlat a že se nejradši drží poblíž ní. Pokud ji ovšem nezatáhne do nějaké pořádně hluboké rokle nebo naopak do vrchu přes skálu, kde zrovna objeví ty nejlepší křemenáče.

Včera byl volný den a kampak si myslíte, že ti dva spolu vyrazili? No přece na houby, to dá rozum. Co tam však zažili, nad tím už lidem bez lásky ke psům zůstává rozum stát. Dvojité krátké štěknutí, sbírání. Za chvilku podruhé a pak zas a zas, až měla Lenka plný košík. A najednou vedle nich rodiče s pětiletým klukem. Ti jako na potvoru nemohli nic najít a mlaďas jen smutně koukal na houbovou hru Toma s Lenkou a na jejich úlovky.

Nevím, jak to ten pes dokázal, ale nějak si toho musel všimnout. Opatrně a pomaličku, aby nevylekal, přiběhl, no, spíš se přicoural ke klukovi, očichal mu gatě a krátce se mu koukl do obličeje. Mladý se tázavě podíval na Lenku, ta na jeho rodiče, kteří jen přikývli. Pro opatrné čtenáře nutno podotknout, že ač je Tom statný vlčák, chová se velice dobrácky a klidně, jako by z něj vyzařovalo nějaké přátelské fluidum.

Lenka si vzala prázdný košík od klukových rodičů, postavila ho mladému k nohám přímo před Tomův čumák a zavelela: „Tomíku, hledej pro kluka.“ Tomík se rozběhnul, houby byly už dost vysbírané, tak musel prošmejdit kdejaký kout. Pak se zastavil na kraji hustého mlází, sednul si a místo obvyklého dvakrát, štěknul krátce třikrát: „Haf, haf, haf.“ A kluk s očima navrch hlavy vyběhnul s košíkem za ním, na chvíli oba zmizeli v tom houští, aby se za pár minut vrátili s několika pořádnými praváky. Nálezce dostal svého buřta, celá společnost kousek popošla a scénka se opakovala ještě několikrát, až byl i klučinův košík zcela zaplněn lesním hnědohlavým bohatstvím. Následný údiv, děkování, chválení, odměňování určitě si to dovedete živě představit.

Tak vám nevím. Vlastně kecám, naprosto jistě vím. Skeptik by namítnul, že zvíře bylo naučené na hledání hub, dělalo, nač bylo zvyklé a vůbec mu nedošlo, že přitom mimochodem plní klukovo přání. Nechme však skeptika skeptikem, podle mě měl Tomík úplně jasno a chtěl prostě udělat klukovi radost. A jestli mi nevěříte, tak se zeptejte Lenky, ta vám to potvrdí. Však taky Tomíka za jeho psí dobrý skutek pořádně odměnila.