Paralelní manželství

„Pavle, budeš se ke své nové přítelkyni stěhovat nebo ona k tobě?“ Zeptala jsem se sice zvesela svého neoficiálního manžela poté, co se mi u kávy svěřil se svým novým objevem. Ale trochu mě při tom bodlo u srdce, přiznávám.

„Ale kdepak, Květuško,“ začal mě Pavel uklidňovat a po tvářích se mu rozprostřel jeho pověstný pomalý vlídný úsměv. „Žádné stěhování, však víš, jak já to se ženami mám. Už jsem ti to říkal několikrát a klidně ti to teď zopakuji znovu. Kdysi v mládí, jakoby v minulém životě jsem byl krátce ženatý, ale nevyšlo nám to a já si uvědomil, že na nějaké hluboké vztahy nejsem. Od té doby je to pokaždé jen na chvilku, prostě si trochu užíváme v posteli, a pak jdeme zase každý svou cestou. Ale aby sis nemyslela, že jsem nějaký podrazák, vždycky té ženě vyložím karty na stůl a ber nebo neber.“

Věděla jsem to, ale tahle slova jsem potřebovala slyšet. A zeptala jsem se ještě dál, i když i tuhle odpověď jsem znala předem: „Pavle, nelži a mluv se mnou narovinu, ty opravdu nejsi na hluboké vztahy?“

„No, Květo, vlastně nejsem a jsem,“ klidná vlídnost se teď na jeho obličeji roztáhla od ucha k uchu: „Jediná, ke které cítím něco opravdu hlubokého, jsi ty. Ale to je úplně jiná písnička, však víš.“

Cestou domů z krátkého odpoledního posezení v kavárně s Pavlem jsem se zamyslela. A tentokrát jsem pro změnu položila otázku sama sobě, jestli jsem potvora nebo nejsem. Řečeno s trochou nadsázky žiju už několik let v paralelním manželství.

Doma mám Rudolfa, legitimního manžela, kterého miluji a u něž mi nic nechybí. Tedy skoro nic nechybí. Rudolf je spolehlivý chlap, který mě má rád a se kterým vychováváme našeho pubertálního potomka Šimona. Rudolf by udělal pro rodinu cokoli, jen jedna věc mi u něj schází. Nedokáže si se mnou povídat, neumí mě jenom tak mimoděk pohladit, aniž by při tom hned myslel na to jediné, na sex. On má svého koníčka, svůj tenis, kterým žije. Nic proti tomu nemám, je to krásný sport, ale když mi chlap doma nedokáže mluvit prakticky o ničem jiném, než je jeho hraní a k posledku i trenérování, tak je to trochu málo.

„Rudolfe, neodcházej, prosím, budeme si chvilku povídat a já ti pak usnu v náručí,“ říkávám mu po hezkém večerním pomilování.

„Ne, promiň, Květi, nezlob se na mě, já ještě musím sestavit plán sobotního turnaje. Půjdu spát později,“ odpovídá on. Vstane, tiše za sebou zavře dveře ložnice a nechá mě samotnou.

Stačí vám to? Možná jsem na něj moc náročná, nevím. Ať tak či tak, před několika roky jsem poznala Pavla a našla v něm muže, který si se mnou dokáže povídat o úplně obyčejných věcech a rozebírat různé starosti a radosti tak, jak je život přináší. Postupně se nám stalo zvykem scházet se tak jednou za týden na pár chvil. Někdy posedíme v kavárně, jindy se jdeme jen tak projít a mezi tím si občas zavoláme nebo napíšeme mail.

Přestože kromě občasných drobných gest, jako třeba letmé pohlazení po ruce s Pavlem nic tělesného nemáme, vytvořil se mezi námi takový zvláštní vztah. Naše společné chvilky nám přinášejí naplnění, těšíme se jeden na druhého, a pokud nám schůzka nevyjde, tak se nám stýská. Je to láska nebo není? Určitě je, taková trochu zvláštní a my si ji zvykli nazývat paralelním manželstvím. Tedy paralelním pro mě, pro Pavla ne, ten ženatý není a užívá si jen svých přechodných vztahů.

Rudolf o nás ví. Záhy poté, co jsem se začala pravidelně scházet s Pavlem, tak jsem se Rudolfa otevřeně zeptala, jestli mu to nevadí. Žijeme na malém městě, stejně by se to tak jako tak od někoho určitě dozvěděl a já chtěla předejít nedorozumění. Zapřísáhla jsem se Rudolfovi, že mu nejsem a nebudu s Pavlem a ani s nikým jiným nevěrná, ale on to asi ani pořádně nepochopil. Řekl jen, že je mu to jedno, protože on se na tenise taky vídá se spoustou ženských a že jsme si tím pádem vlastně kvit.

***

Po deseti létech:

„Můj milý, neodcházej, prosím, budeme si chvilku povídat a já ti pak usnu v náručí,“ řekla jsem svému legitimnímu manželovi po krásném večerním pomilování.

„Ale kam bych chodil, má drahá, schovej si hlavu na moje rameno a odpočívej,“ odpověděl mi Pavel.

„Netlačím tě? Víš, řekla jsem ti to už několikrát, ale musím ti to teď zopakovat znovu, nevadí?“

„Netlačíš, příjemně mě šimráš svými dlouhými vlasy po obličeji. Povídej.“

„Jsem ti nesmírně vděčná, jak jsi mě dokázal podržet, když měl tehdy Rudolf tu nehodu při návratu z tenisového turnaje a už se nikdy nevrátil. A jak ses dokázal skamarádit s mým synem a pomoct mu, aby v citlivém věku překonal ztrátu vlastního otce. Ale teď mi řekni, proč ty ses nikdy neoženil se žádnou z těch, co jsi měl přede mnou, když jsme spolu chodili na kávu?“

„Čekal jsem na tebe.“

„Tys věděl, že to takhle dopadne?“

„Nevěděl.“

„Tak pojď ještě jednou ke mně, ale pak už budeme spát. Zítra je sobota, musím uklidit a uvařit, přijede Šimon s Renátou. Prý pro nás mají překvapení, netušíš, co to může být?“

„Tuším, sono jejího břicha, bude tam obrázek nového života.“

„Jak to víš?“

„Neřeknu.“

Druhý den se ukázalo, že měl Pavel pravdu, budu babičkou a on nevlastním dědečkem.

Jakkoli měl Rudolf své chyby, byla jsem hluboce nešťastná, když umřel. Ale snad jen díky těm chybám jsem našla Pavla, který mi teď to štěstí bohatě vrací.