Paní průvodkyně

Hlouček mých svěřenců na následující týden se v příletové hale dublinského letiště zvolna rozrůstal. Opět jsem zvesela zamávala cedulkou s logem nejmenované cestovní kanceláře a už se k nám přidávali další.

„Dobrý den, já jsem Martina a budu vás mít na starosti. Vy budete asi...“ krátký pohled do seznamu, „pan Johan s paní Sofií. Ráda vás poznávám, klidně mi říkejte jménem, já si na průvodkyni nepotrpím.“

„Tak tohle bude asi dobrá parta,“ blesklo mi hlavou. Většinou úsměvy, občas trochu nejistoty, jeden studený čumák, snad jich nebude víc. Až na pár výjimek lidé nad padesátkou, někteří i dost hodně. Už víc než čtvrt století žiju v téhle zemi, manžela mám odsud, s ním dospělého syna a ve staré domovině svoje rodiče. Už jsem tu dělala leccos, ale tahle práce mě nabíjí.

Poskládali se mi do autobusu. „Navrhuji, abychom se počítali čísly, vy budete jednička, vy dvojka, a tak dál a já dvacítka. Rychle tak zjistíme, jestli někdo nechybí a navíc si u toho užijeme legraci, souhlasíte? Máme nabitý program, každý den budeme spát někde jinde a ráda bych vám ukázala i pár dalších krásných míst, která nejsou v itineráři od cestovky. Tak si to vyzkoušíme, ju?“

„Jedna,“ zahalekal Kamil.

„Dvě,“ doplnila ho Šárka.

„Tak tři, tři, kdepak máme trojku, to jste přece vy, pane Bedřichu, musíte se ozvat,“ vybízím toho na druhém sedadle, co mi hned od začátku připadal jako studený čumák.

„Já se počítat nebudu, nejsem jako ti ostatní, nepatřím do stáda ovcí,“ zabručel Bedřich.

„Dobře, tak my vás budeme počítat na střídačku sami,“ odpaluje mu s humorem Johan. Asi nějaký šprýmař, dobrý nápad, ale tu trojku za Bedřicha budu radši říkat já.

Vyrážíme ke katedrále, cestou hovořím o její historii. Když na chvilku zmlknu, Bedřich hned naváže a snaží se doplnit svou informaci, bohužel nepřesnou. Zmlkne až poté, když se ho zeptám, jestli by to náhodou nechtěl vzít za mě. Já vím, bylo to ode mě trochu ironické, ale času je málo, za chvilku tam budeme.

„Tak jsme tady, pojďte se mnou, u vchodu vám rozdám vstupenky, něco vám k tomu ještě povykládám, a pak se sejdeme u autobusu v šest hodin. Pojedeme na hotel, máme to něco přes hodinku.“ Lidičky se mi rozprchli, Sofie hodně fotí, Jiří také, někteří se spíš jenom dívají, pár si jich sedlo a zaposlouchalo se do hudby. Prostě jako vždycky. Musím jim dát co nejvíc, tohle mě drží nad vodou.

(JP)

Zvoní mi telefon. „Promiň mami, zavolám ti za čtvrt hodiny, teď musím rozdat lidem kartičky k hotelovým pokojům.“ Ach jo, vypadá to, že s touhle partou budu muset letět k našim.

„Kdo má zaplacenou večeři, tak ji bude mít připravenou v osm, kdo ne, může si objednat sám nebo skočit vedle do obchodu, ještě mají otevřeno. Cože, vám ty večeře v cestovce nenabídli? Tak to se omlouvám, nemohla jsem to ovlivnit. Ráno vyrážíme v devět hodin, hezky se mi vyspinkejte, přeji vám krásné sny.“

„Cože mami, maximálně pár týdnů?“ Proboha. Ne, musím být veselá, musím být živel, i když mě už zase bolí nemocná páteř a žaludek, jinak to neustojím.

(JP)

„Dobré ránko, přátelé, koukám, že jste se vyspali dorůžova, to jsem ráda. Dáme si nad plán cestu k majáku, je tam nádherná krajina. A večer, kdo bude chtít, pojedeme na irskou hudbu a tance, není to sice v ceně, ale je to nezapomenutelné, kdo se hlásí? Vy, Kamile, Šárko, Sofie, Johane, Jiří a další a další, tak to je super, hned poprosím řidiče, jestli nás tam bude ochotný vzít. Jack, please... Thank tou, it’s beautiful.“

Bedřich s námi večer nepojede, všech se straní a už mu tady nikdo neřekne jinak než trojka. Tuhle se na celý autobus rozpovídal o české politice jako nějaký agitátor, a než jsem ho stačila utnout, udělal to Johan. Řekl mu, že si sem na dovolenou přijel odpočinout od domácích třenic, Bedřich se zamračil a sklapnul.

U majáku bylo nádherně, stejně jsme chytli nezvykle krásné počasí, to mi ho tahle partička určitě přivezla. Z tanečků jsme se vrátili až v jedenáct, ale nevadí, stejně se odjíždí zase až v devět. Trochu je proženu, budou sice utahaní, ale doma si odpočinou a vzpomínky jim zůstanou. A těm, co mi neusnou cestou, budu navíc vyprávět různé legendy, třeba o tom skřítkovi, co bydlí na konci duhy a tomu, kdo k němu přijde, dá hrnec zlaťáků.

(JP)

„Děkuju, pane Jiří, vy tu večeři opravdu nechcete, i když ji máte předplacenou?“ Jiří to špatně odhadnul, odpoledne si dal ve městě fish s hromadou chips, teď nemá hlad a nabízí mi svou porci. Já se svým žaludkem můžu jen maličko, ale ráda si vezmu, vidím na něm, že mu tím udělám radost. Dřív nám cestovka platila večeře, ale teď už to nedělá.

„Lidičky, než se mi rozutečete, zítra vyrazíme o půl hodinky dřív, čeká nás dlouhý přejezd, cestou se stavíme v palírně whisky, máme to i s ochutnávkou a jihozápadní pobřeží je nádherné. Tam teprve uvidíte to pravé Irsko, kde se na ulicí zdraví i neznámí lidé a povídají si jako staří přátelé. Tak nevadí ta půl devátá?“ Úsměv, přikývnutí, úsměv, zamračení, souhlasná slova, přitakání. Jestlipak víte, kdo jediný se zamračil? No jasně, pan trojka, vždyť se snad ani neumí radovat ze života. Přes všechny svoje starosti bych s ním neměnila ani za ten hrnec zlaťáků.

(JP)

Měli jsme kliku na počasí, pokazilo se až na závěr celého týdne. Teď jsme tu všichni na večerním posezení před odjezdem, přestože ráno vyrážíme na letiště ve čtyři hodiny. Připadají mi jako rodina, Kamil se Šárkou mi dovolili, abych prozradila, že se za měsíc budou brát. Chybí jen trojka Bedřich, nevadí. Johan ho naplno okřiknul, když se mě v autobusu snažil urážet, dík. A řidič byl bezva, měli jsme štěstí, ne každý je ochotný takhle vyhovět ztřeštěné ženské, která ho honí po všech čertech. Však mu taky lidičky nasypali do obálky víc, než bývá zvykem. Zítra letím s nimi, poobjímám je na rozloučenou v Praze u výdeje kufrů.

Snad ještě stihnu tátu, snad se doktoři mýlí.

(JP)