Ovce jako další oběť dnešního ekologického světa

Pokud někde uvidíte malebné stádo ovcí, jak se spokojeně pase na louce u lesa, pořádně si jej prohlédněte, protože k tomu budete mít s největší pravděpodobností jednu z posledních příležitostí.  

Ovce se v brzké době stanou další obětí dnešní doby, mají totiž tu smůlu, že se na ně zaměřily hned dvě skupiny ekologických organizací. První z těchto skupin jsou environmentalisté, kteří spočítali, že uhlíková stopa, způsobená plyny, produkovanými ovčí trávicí soustavou, je příliš výrazná, a tudíž neslučitelná s udržitelným fungováním naším planety.

Druhou skupinou organizací, brojících proti chovu ovcí, je paradoxně jedna sorta samotných ochránci zvířat. Argumentují tím, že stříhání huňatých ovčích roun je nehumánní záležitostí, vystavující jedince nutnosti prudkých změn jejich vnitřní termoregulace a že se tedy jedná o týrání zvířat. „Chudince ovečce dorůstá hřejivá vlna několik měsíců, aby pak přišel bača, během několika minut ji jejího kabátku nemilosrdně zbavil a nebohé zvíře pak trpí krutou zimou,“ toť hlavní argument ochránců. Pro úplnost nutno podotknout, že nejde o poctivé ochránce zvířat, neúnavně bojující proti nelegálním množírnám, produkujícím různé psy, kočky a další v zuboženém stavu. Ti totiž na takové nesmysly prostě nemají čas. Jde naopak o sortu ochránců, majících na svědomí například normy, které blokují výstavby obchvatů hustou dopravou přetížených měst kvůli výskytu pár jedinců jakýchsi prapodivných brouků v dotčených lokalitách.

Obě dvě skupiny vlivných ekologických organizací úzce spolupracují a na společném zasedání v Lyonu přijaly usnesení, že je třeba chov ovčích stád co nejrychleji zakázat. Usnesení bylo rozesláno vládám všech zemí, v nichž se ovce chovají a zároveň předáno mediím ke zveřejnění.

Zcela logicky došlo k tomu, že jako první zareagovali pastevci ovcí, kteří by vstoupením zákazu chovu ovcí v platnost přišli nejen o práci, ale hlavně o své milované a mnohdy celoživotní vlněné společnice. Prvním argumentem, do nějž bačové vkládali skálopevnou víru ve zvrácení pro ně nepříznivého vývoje, bylo tvrzení, že ovce patří k jednomu z nejdříve domestikovaných zvířat a stalo se tak již před více než deseti tisíci léty. Za celou tuto dobu nedošlo k žádným pozorovatelným změnám klimatu naší planety, které by byly způsobeny plynnými produkty ovčí trávicí soustavy.

Leč environmentalisté, jisti si podporou svého požadavku u drtivé většiny vlád, dali pastevcům jasně najevo, že je jejich argumenty nezajímají. Vzkázali jim, že dnes je jiná doba než před nějakými deseti tisíci léty, v zájmu ochrany Země záleží na každém miligramu CO2 a že ze svého požadavku v žádném případě neustoupí.

Bačové se tedy zkusili ohradit proti ochráncům zvířat a začali tvrdit, že současná plemena jimi chovaných ovcí jsou na pravidelné stříhaní srsti zvyklá a nijak jim to neubližuje. „Naopak, pokud by se naším ovcím rouna nestříhala, docházelo by zacuchávání vlny a naše svěřenkyně by trpěly,“ zněl protiargument pastevců.

Nicméně ani zde bačové proti modernímu diktátu ekologie neuspěli, protože ochránci zvířat si u své myšlence nakloněných vědeckých kapacit zaplatili několik nezávislých odborných posudků, které rozmetaly tvrzení pastevců na kusy.

Bačové začali propadat zoufalství a svou věc považovat za ztracenou, ale pak se v jejich řadách objevilo několik odvážných skalních jedinců, rozhodnutých nedat svou kůži zadarmo. Šli na to od lesa a prohlásili, že své odpůrce porazí jejich vlastními zbraněmi, tedy moderně korektním pojetím světa. Sepsali dopis a rozeslali jej nejen oběma skupinám ekologických organizací, ale též všem vládám, které tyto organizace původně oslovily. V dopise stálo, že pastevectví ovcí navýsost prospěšným způsobem rozvíjí myšlenky LGBTIQA+, protože mnozí z pastevců tráví se svými ovečkami celý život stranou od ostatních lidí a žijí s nimi v harmonickém milostném polyamorním svazku.

Dopis se stal vskutku bombou, vlády většiny zemí se polekaly a dospěly k názoru, že pokud by uvedený argument nevzaly v potaz, postavily by samy sebe do homofobního světla a vystavily se riziku důrazných protestů ze strany organizací sexuálních menšin. Do New Yorku bylo svoláno mezivládní jednání takového formátu, který nemá v historii obdoby. Výstupem z něj byl většinově přijatý dokument, adresovaný oběma skupinám ekologických organizací a daný k dispozici novinářům. V dokumentu se pravilo, že myšlenka plošného zákazu chovu ovcí je sice nadmíru pozitivní a prospěšná, ale že na ni v tuto chvíli není ještě vhodná doba, a je ji třeba na nějaký čas odložit. Délka odkladu nebyla zmíněna ani v jednání, a tedy ani v dokumentu, ale všem bylo jasné, že bude nejlepší počkat až na nejbližší výměnu vládních garnitur zúčastněných zemí.

Ani environmentalisté, ba ani ochránci zvířat z toho pochopitelně neměli žádnou radost a rozhodli se předat celou věc svým právníků. Ti je však zklamali tvrzením, že trvání na požadavku zákazu chovu ovcí za této situace a bez podpory vlád, by vyvolalo řadu extrémně finančně náročných soudních sporů. A právě tento argument byl dostačující k tomu, aby na čas odradil obě ekologické skupiny od dalších kroků.

Pastevci ovcí zajásali, avšak jejich radost netrvala dlouho a ukázala se jako předčasná. Do celého celosvětově rozběhnutého procesu se zčistajasna vložily feministky, prohlašující, že sex bačů s ovcemi není žádná polyamorie, ale obyčejné znásilnění, neb nelze nezvratně prokázat, že si jednotlivé ovce takové počínaní přejí. Zdravé jádro odvážných pastevců, které s myšlenkou polyamorie přišlo, nelenilo a pořídilo několik videozáznamů. Bačové zdokumentovali, jak se jejich polyamorní vlněné partnerky k nim samy od sebe obracejí zadními částmi těla, aby si řekly o páření. Leč feministky videozáznamům nevěřily, prohlásily je za zfalšované a jediné, nač přistoupily, bylo pozvání pastevců, ať se o tom přijedou komisionálně přesvědčit na vlastní oči.

Bačové vybrali ze svého středu pastevce, který byl proslulý výraznou oblibou u svých vlněných svěřenkyň, a pozvali komisi feministek na jeho salaš kamsi do kopcovitých pastvin jedné nejmenované evropské země. Celá akce však skončila fiaskem, neb ovce, jinak veskrze klidní tvorové, pudově vytušily ve skupince přihlížejících feministek něco nepřirozeného, a místo aby se přiblížily k vábícímu bačovi, daly se v semknutém stádu na úprk. Jedna z nich čirou náhodou zavadila rohy o přihlížející předsedkyni feministické komise, tato upadla na zem, sjela několik metrů mokrou travou dolů a cestou se vyválela v ovčím trusu. Když potom na závěr výpravy musela potupně lovit bobky z výstřihu svého kostýmku, byl osud pastevců definitivně zpečetěn. Feministky vydaly prohlášení, že žádný sex mezi pastevci a ovcemi neviděly, rozhodně se tedy nejedná o polyamorní vztah ve smyslu LGBTIQA+ a že pokud k něčemu takovému přece jen někde dochází, jde patrně o odpornou a odsouzeníhodnou zoofilii.

Pokračovaní celého procesu bylo tedy nad slunce jasnější, obě skupiny ekologických organizací svou žádost o zákaz chovu ovcí zopakovaly, vlády většiny zemí jim na to kývly a zavázaly se k brzkému začlenění této věci do svých právních norem.

Závěrem tedy nutno dodat, že nejsme daleci chvíle, kdy nejenže z našich pastvin navždy zmizí malebná stáda ovcí, ale budeme se muset též rozloučit se svetry a šálami, upletenými z čerstvé ovčí vlny a pochopitelně také s chutným skopovým masem a s nezaměnitelným ovčím sýrem. Pouze zlomek zemí se tomuto celosvětovému ekologicky navýsost prospěšnému kroku vzepřel, pro příklad uveďme jednu maličkou odlehlou autonomní enklávu kdesi ve střední Africe Tamní náčelník a šaman v jedné osobě komentoval celou záležitost slovy: „Egua bure nu ji fibuko kachkach ye bodesa bo mimini, hu molam! Fusto!  (Já vám na to zvysoka kašlu a budu si chovat, koho chci! Basta!). Dlužno přiznat, že na území této enklávy budou sice stáda ovcí k vidění i nadále, ale turistika se do těchto míst vzhledem k dávným tradičním stravovacím návykům místního obyvatelstva důrazně nedoporučuje.