Otcovská láska

Nevím, jak se ten človíček jmenuje, znám jen křestní jméno jeho syna, které však v tomto článku z důvodů diskrétnosti pozměním. Vím jen, že je to štíhlý a vysoký zhruba třicátník, často jej potkávám v autobusu, když jezdím odpoledne domů.

Na zastávce ho čekává manželka se sotva tříletým klučinou, který vypadá jako by mu z oka vypadl, prostě jako on sám ve zmenšeném vydání. Jakmile synka spatří, celý se rozzáří a vítá ho hlasitým „Petříčku, Péťo.“ Vezme jej „na koně,“ je vidět, jakou mají oba obrovskou radost ze shledání.

Co mě však pokaždé poněkud zarazí je to, že má oči jen pro svého malého a své ženy si ani nevšimne. Nejenže ji nepolíbí aspoň „špičatou“ pusou, nejenže ji neřekne „ahoj,“ on se na ní ani neusměje, ba vůbec ani nepodívá. Jakoby pro něj byla vzduch, jakoby ani neexistovala. Když jsem je viděl poprvé, řekl jsem si, že se možná ráno pohádali a mají dnes tichou domácnost. Jenže čas plyne a ono je to stále stejné.

Napadlo mě, že to možná není jeho manželka či partnerka, ale sestra, sousedka nebo nějaká známá, která mu vodí kluka naproti k autobusu. Jenže tu by alespoň pozdravil a prohodil s ní pár slov, takže tahle možnost mi nepřipadá pravděpodobná.

Vím, nic mi do toho není, ale napadá mě, jakpak se asi ta paní cítí? Její muž a zjevně otec jejího syna, svého kluka zřejmě miluje láskou bezbřehou, ale vůči ní samotné zůstává chladný. Jsem si jistý, že otcovská láska je pro matku nesmírně důležitá, avšak může být bez lásky k ní samotné šťastná?

A copak asi cítí on sám? Má kluka, ve kterém se vidí a za nějž by snad dal svůj život, ale jeho partnerka a synova matka mu zřejmě citově nic neříká. Může být on šťastný?