Opravdu už jsem tak stará?

„Počkej, Vendulko, já ti ty dveře podržím,“ Michal se usmál, opřel si smeták o zeď, chopil se madla, zabral a pokynul mi rukou. Projela jsem s vozíkem a byla ráda, že do těch těžkých dveří nemusím nacouvávat a otvírat je zadkem.

„Díky Michale, tak já jedu,“ podívala jsem na tu horu toaleťáků, utěrek na ruce, tekutých mýdel a dalších přípravků, které musím rozvézt po firmě a chystala jsem se vyrazit. Chtěla jsem to mít rychle za sebou, v noci jsem se nějak přeležela, pak musela do šichty na šestou ranní a teď mě pobolívala záda.

„Vendulko, nechtěla by ses po práci trochu projít? Zašli bychom k rybníku, koukli se, jak zamrzá a pak se stavili na svařák,“ snažil se mě zarazit Michal.

Což o to, asi bych s ním šla ráda navzdory pobolívajícím zádům, ale nebylo to možné: „Promiň, Michale, nemůžu, dneska za mnou přijde Ruda, přinese horu prádla a bude chtít, abych mu navařila.“ Michal jen pokýval hlavou, na moment nasedl na smeták, jakože odlétá, pak se chopil svého kýble a zmizel za rohem.

Jó, nasedl na smeták. To bych měla spíš já ženská. Jako čarodějnice. A asi pěkně blbá čarodějnice. Proč já vlastně jsem ještě s Rudou? Jsem a nejsem, bydlím v garsonce, on na ubytovně a chodí za mnou. Tak nějak jsme si zbyli, když já se rozvedla a on taky zůstal sám. Zezačátku, když jsme se před léty poznali, tak jsem mu nabídla, aby se ke mně nastěhoval, bylo nám spolu fajn. Výlety, kultura, dovolené, spousta povídání, hodně milování, však víte, jak to myslím.

Jenomže pak se to začalo měnit, Rudovi najednou vadila spousta věcí. Třeba to, jak mrmlám, že mi vadí, když se vrátil z hospody pod párou a dělal kravál. Bodejť by mi to nevadilo, když jsem musela vstávat na ranní. Nebo že jsem mu nestihla uvařit večeři, když jsem se zdržela na odpolední. Ale za všeho nejvíc mu asi vadilo, že jsem přibrala, už pro něj nebyla přitažlivá a on se mnou přestal spát. Nakonec se odstěhoval na ubytovnu, už ani nevím, čí to byl nápad, prostě to tak nějak vyplynulo samo od sebe.

Ale úplně jsem se s Rudou rozejít nedokázala. Pořád za mnou chodívá, nosí mi prádlo na vyprání a vyžehlení, nají se a zas vypadne. Občas mi jakoby za odměnu přispěje na nájem, ale už spolu nikam nechodíme, nejezdíme a vlastně si už ani nemáme co říct. Máme takový vztah nevztah, který přežívá spíš ze setrvačnosti.

Pomalu ani nevím, proč s Rudou ještě jsem a proč jsem dneska odmítla Michalovo pozvání na procházku. Ten kluk... teda kluk, on už má taky léta jako já, je ke mně galantní, tuhle mi přinesl dortík z kantýny se slovy, jak se mu líbím. Stojí o mě, to ženská pozná. A já? No, asi už jsem fakt stará, copak můžu v šedesáti začínat znovu? Leda bych nasedla na to koště, u čarodějnic se snad věk nepočítá...

***

Po čtrnácti dnech

„Cože, nemůžeš? Vždyť jsi říkal, že máš dneska volno... Jo ták, panáček vyspává opičku... Tak víš co, Rudolfe, trhni si nohou a už za mnou nechoď!“ Možná jsem byla na Rudu moc příkrá, ale bylo ráno před šestou, cestou na šichtu mi to na chodníku podklouzlo, upadla jsem a nedokázala vstát. Strašně mě rozbolel kotník, tak jsem se vylekala a zavolala mu, aby mi přišel pomoct, ale on se na mě vyprdnul.

Takže co? Volat rychlou a nechat se odvézt do špitálu? Přinejhorším to asi budu muset udělat, ale ještě mě něco napadlo. Měla jsem číslo na Michala, tak jsem mu zkusila brnknout.

„Před sedmadvacítkou v té ulici, hrome, jak se jmenuje, no, co je v ní obuvnictví pár bloků od práce. Už víš? Díky, seš zlato... Jó, bolí, ale dá se to vydržet.“ Uf, vlastně jsem neměla právo po Michalovi něco takového chtít, ale nezaváhal ani vteřinu. Měl odpolední a já ho nejspíš vzbudila, ale hned se starostlivě ptal, co mi je, kde jsem a že jako pro mě hned jede.

„Vendulko, promiň, tohle já nedám, nejsem doktor, ale odvezu tě do nemocnice a počkám tam s tebou.“

„Nechceš mě radši hodit ke mně domů, třeba to přejde samo.“

Michal se naštěstí nenechal ukecat, v nemocnici se mnou strávil tři hodiny a zavolal do práce, aby mě omluvil. Potom mě s diagnózou, které jsem nerozuměla, ale která znamená podvrknutý kotník, odvezl domů. Udělal kafe, asi desetkrát se zeptal, jestli něco nepotřebuju. Když jsem řekla, že ne, tak aspoň vyběhnul naproti do květinářství a přinesl mi krásnou růžičku. Asi opravdu čaruje nebo mu to jeho koště na dálku napovědělo, že tohle je moje nejoblíbenější květina. Pak už musel na odpolední a já mu ani nestačila pořádně poděkovat.

Stalo se vám někdy, že jste dlouho nevěděli co se životem, sami se sebou, a pak najednou jako když otočíte vypínačem a rozsvítí se vám? Dlouho jsem váhala, co s Rudou a přišlo mi líto, že jsem kvůli němu odmítala Michalova pozvání. Teď za ním zaklaply dveře, kotník mě sice ještě trochu bolel, ale já byla kupodivu ráda, že jsem ráno uklouzla, najednou jsem věděla, co udělám.

Možná vám přijdu zbrklá, snad jsem měla počat, až se mi to zahojí, ale já hned začerstva chňapla po telefonu: „Michale promiň, přece jen od tebe něco potřebuju. Až budu moct zase chodit, chtěla bych s tebou na tu procházku, jak jsi mě prve zval.“

Ženská míní a pánbůh mění, Michal nečekal, až se vrátím do práce, ani mě nemusel moc ukecávat a hned druhý den mě vytáhnul na večeři. Jeli jsme zase jeho starým autem jako prve do toho špitálu, ale podpírat jsem se od něj nechala jen maličko, kotník mě už skoro nebolel. Potom jsme jeli ke mně... pst... po strašně dlouhé době mi zas bylo krásně s chlapem. Asi přece jen ještě nejsem tak stará a zbytečná, jak jsem si v poslední době připadala s Rudou.