Omlazení firemního kolektivu

Odposlechnuto v poledních hodinách v centru Prahy v jedné restauraci, kam chodí na meníčka lidé z různých firem od šéfů až po nejposlednější podřízené. Rozhovor ponechávám bez komentáře, názor ať si udělá každý sám.

„Jirko, potřeboval bych dostat do firmy Kamilu.“

„Jakou Kamilu, Fanouši?“

„No, to je dcera od toho mýho novýho objevu. Ale prosím tebe tak, aby se moje stará nedozvěděla, že jsem za ni pustil slovo já.“

„Člověče, já ti nevím, máme plno. Fakt ti na tom tak záleží, Fanouši?“

„Přece mě znáš, Jirko, jinak bych ti o to neříkal.“

„Nó, když o tom tak dumám, ta stará Rebelová z expedice mi už delší dobu leze krkem.“

„Jo, tamta. Ta co do všeho šťourá. Představ si, šéfíku, že od tý mi přišla další stížnost.“

„Copak, paní důchodkyni se zase něco nelíbí?“

„Nojo, tentokrát jí vadí ta nová klimoška. Prej na ní táhle, je kvůli tomu furt nachcípaná, dokonce mi poslala ofocenou nějakou zprávu od doktorky.“

„Jo tak vona jí nastydla píp, hahaha. Fanouši, ale teď vážně, kolik je tý Kamile let?“

„Co vím, tak asi pětadvacet.“

„Vypadá aspoň trochu k světu?“

„Já ji viděl jen na fotce, je dost po matce... No, můžu tě ujistit, že lepší babu prostě nenajdeš.“

„Nepřeháněj, chlape, nepřeháněj. Ale budiž, stejně potřebujeme omladit tým a dostat průměr pod čtyřicítku.“

„Fakt to pro mě uděláš, Jirko? Ale jak to navlíkneš na Rebelovou, přece jí nemůžeš jen tak vylejt?“

„Jako dycky, Fanouši, jako dycky. Její místo se zruší a pro tu mladou se zřídí nový. Na expedici jsou stejně málo vytížený a mně se k ruce  ňáký nový maso bude každopádně hodit, hahaha.“

„Jo, tak maso, Jirko, neříkej... Né, promiň, šéfe, dík, máš to u mě.“