Omezovač rychlosti coby zabiják na silnicích?

Poslední dobou se mezi lidmi objevily vášnivé diskuse o budoucím povinném montování omezovačů rychlosti do aut. Mohlo by toto byrokratické a od úřednického stolu vydané nařízení vést až ke smrtelným nehodám?

Oč jde? Jde o unijní plány na rozšíření povinné výbavy osobních aut o takzvaný „inteligentní omezovač rychlosti.“ Takové zařízení by v případě realizace v nejpřísnější verzi nedovolilo řidičům překročit aktuální povolenou maximální rychlost, respektive rychleji jedoucí auta by přibrzdilo. Ve hře je rok 2022 a zatím není jasné, jak přísná varianta omezovače bude použita, tedy zda jej bude možné vypnout nebo aspoň krátkodobě vyřadit z funkce. Někteří lidé bijí na poplach a argumentují omezováním osobní svobody, jiní tento krok v rámci bezpečnosti provozu obhajují, další pak uklidňují ostatní, že je vše zatím v plenkách a není známo, jak to všechno nakonec dopadne.

Nebudu zde spekulovat, co všechno by takové opatření mohlo způsobit, napíšu o jednom konkrétním zážitku. O tom, jak by nemožnost okamžité rychlé akcelerace s překročením povolené rychlosti mohla kdysi před léty ohrozit nebo dokonce zmařit dva lidské životy.

***

Psal se rok 1966, mně tehdy nebylo ani dvanáct a jeli jsme s taťkou v pražských Vršovicích po čtyřproudové Bělocerevské od Ruské dolů ke Slávii. Seděl jsem nepřipoutaný na předním sedadle, bezpečnostní pásy ještě neexistovaly a minimální hranice věku pro sezení vpředu též ne. Je to tam trošku z kopce dolů a probíhaly tam zrovna nějaké opravy, levý pruh v našem směru byl rozkopaný. Taťka si podřadil, snížil rychlost na povolenou třicítku, když v tom se na nás vyřítil zprava z vedlejší ulice 28. Pluku náklaďák. Vojenská tatra stojedenáctka z nedalekých kasáren, která nebyla přes maringotku silničářů vidět dřív než pár metrů před křižovatkou. Zřejmě ji řídilo nějaké zelené ucho s ještě neoschlým řidičákem, které si nevšimlo, že se blíží na hlavní.

Co teď? Taťka byl dobrý řidič, a tak během zlomku vteřiny vyloučil brždění, které by způsobilo leda tak přímý boční zásah plně naloženého nákladního projektilu. Vyloučil i úhybný manévr vlevo, tam byla místo vozovky vykopaná jáma. Takže zbylo jediné, prudce přidat plyn. Škodovčička tisícovka si zvesela zavýskla ve vysokých otáčkách, poskočila od radosti a frnkla tatrovce těsně před čumákem. Kdyby mohla, snad by se za ní i ohlédla a udělala dlouhý nos nebo aspoň vypláznula jazyk.

Ano, vím, dělám si z toho legraci, i když bych asi neměl, protože tenkrát šlo o hodně. Tatrovka za námi prudce vjela na hlavní, vojáček za jejím volantem to tak docela nedal a předkem skončil v té vykopané jámě. Sice se mu až na pár odřenin nic nestalo, ale kdyby nás trefil, byl by nás tam smetl před sebou. A bůh ví, jak by to dopadlo, i kdyby to nakonec nebyl smrťák, raději nedomýšlet.

Nu a mít tehdy naše Škodovka ten zamýšlený omezovač rychlosti v nejpřísnější verzi, tak nevím. Nemohla by tam na té třicítce vyrazit prudce vpřed a já bych vás možná dnes už ani nenudil tímhle dávným zážitkem, na který do smrti nezapomenu.

***

Takže co říci závěrem? Chápu, že v nebezpečných situacích a na nepřehledných nebo nevhodných místech je příliš vysoká rychlost nežádoucím rizikem. Jenomže ještě ani dnes po víc než půl století od té příhody nikdo nevymyslel takový automat, který by dokázal za každých okolností spolehlivě vyhodnotit, zda prudké a oficiálně nepovolené zrychlení jízdy není v dané chvíli naopak jedinou možnou záchranou.

Takže ať už to s chystaným „inteligentním omezovačem rychlosti“ dopadne jakkoli, osobně bych na něj každopádně nevsadil ani falešnej pěťák. Nechal bych to na řidičích, protože i když někteří dokážou vyvádět ledacos, většina z nich je zodpovědných a rozhodně má víc rozumu než nějaká mašinka, nařízená úředníkem od kancelářského stolu. A věřím, že i můj taťka by s tímhle názorem souhlasil.