Odchod do důchodu nebo vyhazov?

„Ráda přijdu, ale mám pro tebe překvapení, to budeš koukat. Nevyzvídej, nic ti předem neprozradím, a aby sis to pořádně užil, nechám tě hádat,“ přijala Maruška mé první letošní pozvání na kávu se zákuskem.

Dlouho jsme se neviděli a ta krásná plnoštíhlá dáma se sluncem ve vlasech se zřejmě rozhodla, že si mě tentokrát opravdu vychutná. Kompliment na uvítanou přijala se shovívavým úsměvem a s rezolutním prohlášením: „Necukej se, neprotestuj, dneska tě zvu, mám co oslavovat!“

„Milá Maruško,“ protáhl jsem nad právě doneseným občerstvením, „nehraj to na mě a nesnaž se mi namluvit, že slavíš něco úžasného. Ať už jde o cokoli, natolik tě znám, že vidím, jak si nejsi vůbec jistá a máš z něčeho obavy. Tak spusť, co se vlastně děje.“

„Nespustím, hádej!“ Málem si dupla nohou, ale pak trochu zvážněla: „Nu, slavím, neslavím, však uvidíš.“

„Nechceš mi snad říct, že se vám s Frantou konečně narodilo vnouče?“ Zkusil jsem jen tak střelit.

„Ale kdepak, samá voda, Honzo, ten náš synátor se na severu Kanady spíš promění v medvěda, než aby se oženil, natož si pořídil dítě,“ povzdechla si Maruška.

„Ták... ták…“ protahoval jsem, abych získal čas, neb mě nic nenapadalo. „Jo, už vím, vyhrála jsi jackpot, teď budeš mít spoustu peněz, ale bojíš se, aby tě nezkazily,“ plácnul jsem do vody.

„Ještě toho trochu, nestraš, proboha,“ zakroutila Maruška hlavou. Vidím, že ti došly nápady, tak ti maličko napovím. Je pět hodin všedního dne, nepřišla jsem z práce, ale z domova, nic jsem nebyla zařizovat a ani nejsem na neschopence. Už víš?“

„Nekecej, fakt? Chceš mi snad říct, že jsi...“ Cosi mě napadlo, ale ani jsem to nestačil vyslovit.

„No, konečně, to to trvalo!“ Skočila mi Maruška do řeči. „Já po létech přesluhování konečně sekla s prací, na začátku prosince odešla do důchodu a tys to konečně uhádnul.“

„Tak gratuluju, holka zlatá, sice na důchodový věk vůbec nevypadáš, ale budiž. A opravdu jsi šla dobrovolně, to mi na tebe moc nesedí?“ Začal jsem vyzvídat.

„No, právě, Honzo, tak moc dobrovolné to nebylo. Dost na mě tlačili, že už jsem jako stará a oni tam potřebují mladou krev, tak mě vlastně tak nějak donutili na to kývnout. Víš, já jsem možná na jedné straně ráda, že už mám od toho pokoj, ale na druhé straně se trochu bojím, co bude dál,“ nasadila Maruška kulaté oči. „Jak už jsem ti řekla, vnoučata nejsou a nejspíš nikdy nebudou, takže babičkovat nemůžu, nemám komu. Budu hodně jezdit za maminkou, ale pořád u ní být nemůžu, Franta by mi tady zvlčil. A koníčky? Ty máš svoje psaní, a až jednou skončíš v práci, budeš mít co dělat. Tvoje Soňa co přestala pracovat, věnuje se vnoučatům a focení. Ale co já?“

Maruška mluvila s dlaněmi otočenými vzhůru a já jenom zíral, takhle nejistou jsem ji už dlouho neviděl, snad vůbec nikdy. Tak jsem jí chtěl aspoň trochu povzbudit: „Maruško, neboj se, však ty jsi šikovná aktivní holčina a určitě...“

„Crrr, crrr, crrr,“ přeruš mě Maruščin mobil.

„Haló, ahoj bývalá šéfová, zdravím tě, Jarko,“ Maruška se přede mnou nikterak nesnažila skrývat, co říká, spíš to na mě dělalo dojem, že mluví úmyslně tak, abych ji slyšel. Nicméně hlas z druhé strany jsem už postřehnout nedokázal.

„Cože? Závěrka? A co se vlastně stalo?“

„Aha... aha... hm, no jasně... A vy si s tím už zase nevíte rady, jo. A co ten mladej, pro kterýho jste udělali nový místo, když jste to moje zrušili?“

„Jo, tak on neví, která bije. A proč vlastně voláš mně, Jarko, vždyť víš, že už tam nejsem? Já vám nemůžu pořád dokola radit.“ Možná se mi to zdálo, ale přišlo mi, že Maruška zvolna přechází do útoku a začíná si je vychutnávat.

„Jo tak, aha, no, jasně, že vím, ale musela bych to vidět.“

„Mohla, nemohla, něco už na zítra mám, ale můžu to zkusit posunout. No dobrá, dobrá, víš co, zavolej mi ráno v osm, a když budu moct, tak se vám na to přijdu kouknout, ahoj.“

Maruška odložila telefon a pohlédla na mě očima, které už vůbec nebyly kulaté, naopak z nich sršely malé jiskřičky: „Tak, Honzo, slyšel jsi to sám, a teď mi poraď, jak se k tomu mám postavit.“

Pohladil jsem Marušku pohledem a začal oklikou: „Je to tak rok, co podobným způsobem ne zcela dobrovolně odešel do důchodu jeden můj známý, fakt zkušený chlap. A co si myslíš, že se pak stalo? No, uprosili ho, je v práci zpátky s plnou parádou a dokonce sedí na své původní židli. Takže, Maruško, co jsem z tvého telefonátu slyšel, to jsem slyšel a už dávno vím, jak jsi tam u vás, byla dobrá. Teď je to na tobě, zkus se rychle rozhodnout a nebuď na ně měkká, oni na tebe taky nebyli. Hrála jsi tady na mě oslavu, ale jestli se fakt chceš vrátit, buď na plnou nebo na zkrácenou, teď máš trumfy v rukou. A já ti budu moc držet palce, abys příště měla co slavit doopravdy.“

Maruška se teď v cukrárenské židličce napřímila jako pravítko, aby dala svým slovům větší důraz: „Asi máš pravdu, ty mezuláne lichotivej, nejspíš to vážně zkusím. A ty se třes, ničemu neujdeš, budu tě průběžně informovat!“