Očkování proti covidu mi způsobuje demenci

Na počátku května jsem absolvoval první dávku očkování proti koronaviru nejen v naději na zvýšení vlastní ochrany proti této zákeřné nemoci, ale též u vědomí, že tím maličkým dílem přispěju k proočkování celé naší společnosti.

V té době jsem všemožná varování o škodlivosti vakcín považoval za hoaxy a fejky, jimiž se nekalé síly snaží zvrátit proces očkování, v němž jsem spatřoval prakticky jedinou cestu, jak se lze postupně navrátit k normálnímu životu. Ó, jak bláhový jsem byl! Nyní na sobě pozoruji postupující příznaky demence a uvědomuji si, že nemám žádnou možnost tento proces zvrátit.

Předložím vám pár příkladů, abyste si mohli sami udělat obrázek o mém současném duševním stavu. Tak třeba před nedávnem jsem seděl v práci nad klávesnicí počítače a snažil se vyřešit nějaký zapeklitý problém nefungujícího počítačového programu. V tu chvíli zazvonil telefon a ozval se milý, leč lehce podrážděný hlas: „Dobrý den, tady je sestra ze zubní ordinace. Jste k nám objednaný na deset hodin, kde vězíte?“

„Ježíšmarjá“ (tohle jsem si řekl potichu poté, co jsem letmo pohlédl na hodinky a zjistil, že je čtvrt na jedenáct). „Já na vás zapomněl jak na smrt, moc se omlouvám, za moment jsem u vás. Tedy jestli ještě můžu přijít“ (tohle už jsem řekl pěkně nahlas a tónem, ze kterého musela ta milá zubní sestřička bezpečně poznat, že mám schlíplé uši až někam k podlaze). Naštěstí to mám za rohem, v ordinaci jsem byl za pár minut, sestřička i paní doktorka byly shovívavé a po další omluvě přímo na místě mi můj prohřešek odpustily.

Jenomže já si s hrůzou uvědomil, jak moje demence pokročila, vždyť donedávna jsem se zubařského křesla bál jako čert kříže a několik nocí dopředu už nemohl spát. Navíc v posledních létech se před takovou návštěvou chvěla strachy i moje platební karta, až jí cvakaly rohy. A teď najednou na to zapomenu jak na smrt a klidně si řeším své programy. Pokud máte k zubařům podobný vztah, určitě chápete, že na obávanou blížící se návštěvu zubní ordinace by mohl zapomenout leda tak úplný dement.

Další příklad ukazuje, že postočkovací demence není bohužel pouze mým problémem, ale projevuje se i na mé manželce, která byla očkovaná prakticky ve stejnou dobu jako já. O uplynulém víkendu jsme sjezdili celou naší vesnici, než se nám podařilo nalézt kontejner, do kterého se zcela běžně vyhazuje posekaná tráva. Nebyl ani u čističky odpadních vod, ani u obecního úřadu, podařilo se nám ho nalézt až u cesty do místní školy a dlužno přiznat, že naše bloudění neomlouvá ani skutečnost, že byl v poslední době několikrát z neznámého důvodu přestěhován.

A aby toho nevylo málo, když jsme se konečně zbavili té trávy a vraceli domů, tak jsme se z náhlého popudu chorých myslí stavili v nové místí kavárně na kafe s větrníkem (Maruško, promiň, ale někdy tam musím vytáhnout i svoji Soňu). Určitě si dovedete představit polohlasný šepot přítomných dam v nedělních róbách a zdvižená obočí místních gentlemanů v oblecích, když mezi ně najednou vrazili dva ušmudlaní vandráci v montérkách, respektive v teplákách. Po právu nás museli považovat za absolutní dementy a já doteďka nepochopím, jak se přítomná servírka mohla snížit k tomu, aby nás obsloužila.

Na celé věci nejzáludnější je fakt, že zhoubné účinky očkování proti covidu působí na lidskou psychiku retroaktivně. Zní to možná složitě, ale dá se to vyjádřit dvěma jednoduchými větami: „Nechal ses naočkovat? Tak to máš smůlu, panáčku, smiř se s tím, že kvůli tomu blbneš zpětně, klidně už spoustu let.“ Nevěříte? Tak dobrá, dám další příklad.

Čím jsem byl mladší, tím víc jsem miloval jízdu autem a mou libůstkou bylo vozit rodiče na večerní návštěvy k přátelům a pak zase zpátky jejich autem. Tátovi to přinášelo výhodu, že si mohl dát sklenku něčeho dobrého, aniž by museli jezdit tramvají nebo platit za taxík. Takže naše rozhovory se odehrávaly podle zaběhlého schématu:

„Honzo, večer jdeme k Vágnerům.“

„Můžu vás tam hodit a pak zase vyzvednout, páni rodičové?“

„Jasně.“

„A kde to je?“

„Cihelná 3, zavez nás tam a pak v půl jedenácté pro nás přijeď, budeme rádi, dík.“

Já se tehdy v mládí jen krátce zamyslel, představil si Prahu jako na dlani, nepotřeboval mapu, dvakrát se projel a mezi tím randil doma se Soňou v jistotě, že nás nikdo nepřekvapí, pssst...

Později, když už se u mě začaly projevovat retroaktivní účinky očkování a demence se rozvíjela, jsem se bez mapy neobešel. V dalších létech musela Soňa sedět s mapou na klíně a radit mi na každé křižovatce, kudy mám jet a dneska bych byl bez navigace schopný klidně zabloudit i v naší vesničce. No, vždyť jsem vám povídal, že jsme ten kontejner na trávu hledali v neděli natřikrát.

A to ještě můžu být rád, že se u nás neočkuje Sputníkem. Ti lidé, kteří ho dostali, prý ve spánku místo chrápání pípají jako nějaké pradávné družice a trpí utkvělou představou, že jsou sovětskými kosmonauty, kteří kdysi navštívili vesmír (v lehčích případech demence ruskými kosmonauty a ve vesmíru byli nedávno nebo se tam teprve chystají).

Za necelé dva týdny mě čeká druhá dávka očkování a já už jsem nyní v takovém zbídačeném duševním stavu, že jsem navzdory všemu vyřčenému skálopevně rozhodnutý ji absolvovat. Tedy pokud na ni nezapomenu, přestože mám její termín zaznamenaný v několika připomínačích nebo pokud cestou do očkovacího centra beznadějně nezabloudím a neskončím zcela zmaten u lampárny na pátém nástupišti na hlavním nádraží. Tak kdybyste mě tam náhodou našli, mějte na paměti, že s blázny je třeba jednat opatrně. Kupte mi lízátko za pár kaček, abych se uklidnil, vemte mě za ruku a odveďte do Bohnic, tam už si se mnou poradí.