O ženských rukou

Ženské ruce, taková banalita. Proč o nich vlastně psát? A když už, tak proč zrovna o ženských, a ne o rukou jako takových, když trendem dnešní doby je mazat rozdíly mezi mužem a ženou? Feministky mě už zase rády mít nebudou.

Pro některé z nás mužů jsou ženské ruce opravdu banalitou. Představují si je akorát tak, jak jsou v péči o děti zapřažené, v kuchyni od vaření umáčené a umaštěné. Případně jak svírají smeták či ucha nákupních tašek, a ještě možná jak sypou na stůl penízky v práci vydělané. A abych nezapomněl, prudérní povahy prominou, jak si nás pěkně připravují k našemu milostnému užívání.

Svým způsobem mají tito muži pravdu, ale zapomínají na pár věcí. Třeba na to, že v péči o děti a o věci domácí je třeba přiložit též ruce chlapské. Záleží na vzájemné domluvě, pak to třeba nemusí být zrovna ten smeták, ale obrazně řečeno pila se sekerou či obyčejný šroubovák. A penízky na stole? Nechávat to jen na ženských rukou bych se styděl. Pokud jde o to milostné připravování, tak proč ne, ale mělo by to být vzájemné, a ne pouze k našemu vlastnímu užívání. Vždyť není nic více vzrušujícího, než mít v rukou ženu roztouženou, a krásnějšího, než poté v náručí nádherně milostně unavenou.

Ti, kteří znají tajemství ženských rukou, tak dobře vědí, že jsou i k dalším činnostem stvořené. K tomu, aby byly něžně a zároveň pevně drženy v rukou mužských, nejen když si potřebují odpočinout. K obdivování jaké jsou pilné, něžné a zároveň krásné. A samozřejmě k líbání. K letmým polibkům ve chvílích obyčejných, v nichž jejich majitelku jenom tak kratičce potěší. K dlouhým a procítěným při milování, tak jako kterákoli ženina místečka ostatní.

Ne nadarmo se dřív říkalo „dívko, dej mi svou ruku,“ a možná je škoda, že dnes už je tento slovní obrat spíš obrazný.