O stresu

V práci hoří několik termínů současně, doma se nic pořádně nestíhá, konečně by bylo potřeba objednat se k tomu zubaři, ale není na to čas. To je jen malý příklad souběhu několika tlaků, jimž je člověk v dnešní době až příliš často vystaven a které mu způsobují stres. Nikoli pozitivní a motivující „eustres,“ při kterém jsou naše povinnosti zvládnutelné, nýbrž negativní „distres,“ při němž už prostě nestíháme. Pak se snažíme dělat všechno najednou, což se nám pochopitelně nedaří, mnohdy naděláme víc škody než užitku a navíc si huntujeme psychické i fyzické zdraví. Nojo, jenže co s tím?

Netroufám si tvrdit, že moje metoda je univerzální, použitelná pro každého a za jakékoli životní situace. Neberte ji tedy, prosím, jak návod na boj proti stresu, ale spíš jako osobní zamyšlení. A pokud bude pro někoho náhodou přínosem, budu jen rád.

Začnu oklikou. Je to už nějakých třicet let, mladší dcera tehdy ještě nebyla na světě, starší bylo sotva pár roků. Ve vsi, kam jsme jezdili na chalupu mých rodičů, žil pán, říkejme mu třeba Josef, který se staral o dva koně, Šemberu a Normu. Hodný a klidný človíček, který nás občas brával do maličké stáje, aby dcerka věděla, jak zblízka vypadá opravdový kůň.

Norma byla ztělesněním důstojnosti, pokaždé jen pomalu otočila hlavu a s trochou nadsázky by se dalo říct, že nám blahosklonně pokynula na pozdrav. Šembera by jejím pravým opakem, vždy začal nahlas ržát, hrabat a vyhazovat nohama, jakoby měl na srdci spoustu stížností a nutně potřeboval okamžitě udělat několik věcí najednou. Pan Josef k němu pomalu přistoupil, plácal ho po krku, dal mu nějaké krmení a tiše k němu hovořil, přičemž několikrát za sebou vyslovil kouzelná dvě slůvka „Šembero, nehrab.“ Milý koník se pokaždé rychle uklidnil.

Bylo to dávno, dcery jsou dospělé a já jsem z těch návštěv u pana Josefa už většinu věcí zapomněl. Jenom ta dvě slůvka mi utkvěla a občas je používám, v duchu je říkám sám sobě. To když cítím, že úkolů a povinností se najednou nakupilo tolik,  že další zvyšování obrátek by nebylo nic platné a přestal bych stíhat jedno pro druhé. Prostě klasická stresová situace.

Na chviličku se zastavím a jako tehdy pan Josef svému koníkovi, tak já sám sobě řeknu „Šembero nehrab.“ Ne, že bych se při tom poplácal po krku, ale drobným zákuskem při té příležitosti nepohrdnu. Je to takové moje zaklínadlo, každý si může nalézt to své. Jde o to zarazit snahu o zvládnutí nezvladatelného a seřadit si jednotlivé povinnosti podle jejich důležitosti. Co opravdu hoří, dostane absolutní přednost, co může nějaký čas počkat, přijde na řadu až poté. Na úplný konec se odsunou takové věci, kvůli nimž se svět nezboří nebo které vlastně nejsou tak důležité a člověk je chce rychle stihnout jen proto, aby se ve své ješitnosti předvedl svému okolí. Kroutíte hlavou? Ale ano, i kvůli nim se člověk dokáže zbytečně stresovat.

Bylo to takové nudné a humoru prosté povídání, a tak se jej pokusím na závěr trochu odlehčit nadsázkou. Dnes večer mě při příchodu domů uvítala Linda hned v předsíni hlasitým stresujícím mňoukáním, plným stížností a úkolů: „Mám hlad, okamžitě mě nakrm. Smrdí mi píseček, hned ho vyměň. Potřebuji se proběhnout, neleň a pusť mě ven. A přitom všem mě stále chovej, jsem za celý den strašně nevymazlená.“ Říkat té kočce „Šembero, nehrab,“ by bylo naivní a neúčinné, a tak jsem to vzal s humorem. Podrbal jsem ji za ušima a naplnil misku, hodila to do sebe jak lopatou a hned se nechala pustit ven. Tu chvilku klidu jsem využil k vyčištění bedýnky se stelivem, vlastnímu převléknutí a opláchnutí. Akorát jsem to stihl, abych ji pustil zpátky, vzal jsem ji na jednu ruku, druhou si připravil a poté snědl večeři. Nu a nyní? Leží tu vedle mě, přede a po očku kontroluje, jestli ji v tomhle svém povídání moc nepomlouvám.