Novoroční předsevzetí? To jako fakt?

Tak co, lidi, už máte vymyšlené novoroční předsevzetí, které budete od zítřejší půlnoci důsledně dodržovat? Nebo jinak, věříte na tyhle hlouposti a dokážete se jimi dokonce řídit? Přiznám se otevřeně, že já teda rozhodne ne.

Ať tak či tak, zkusme se nyní nad novoročními předsevzetími trochu zamyslet, vzít je s nadhledem a udělat si z nich maličko legraci.

Asi jedním z nejčastějších a nejprofláknutějších je skálopevné rozhodnutí a svatosvatý slib: „Od Nového roku konečně po dlouhých desetiletích přestanu kouřit!!!“ Ty tři vykřičníky na konci věty jsem napsal úmyslně, protože onen kuřák to myslí opravdu, ale opravdu a úplně smrtelně vážně. Proč? Nejen proto, že už dávno ví, jak mu to škodí zdraví, snadno se zadýchá, po ránu kašle, ale i z jiného důvodu. Kdyby on si smrděl jenom sám sobě, tak by to ještě nějak vydržel, ale on smrdí všem, i své manželce, která mu to pořád dokulata otlouká o hlavu a dokonce už i jeho děti mu to vyčítají. Z hospody musí potupně vybíhat na cigáro na mráz, a tak dál, a tak dál, kdybych chtěl vyjmenovat všechny strasti kuřákova života, tak bychom tu byli do rána. Nu a v neposlední řadě, co si budeme nalhávat, ono je to kuřivo rok od roku dražší a pořádně leze do peněz.

O silvestrovském večeru s přáteli kuřák neopomene své rozhodnutí každou půlhodinu opakovat pěkně nahlas, aby to všichni slyšeli, čímž vlastně nedělá nic jiného, než utvrzuje sám sebe a dodává si odvahy, že on to přece každopádně vydrží. Přitom v podobných, možná dokonce i v kratších intervalech odbíhá ven na cigárko, aby si svou neřest ještě naposledy pořádně užil. S blížící se půlnoci nálada ve společnosti stoupá, všichni ho bujaře plácají po ramenou a ujišťují, že on to dokáže.

„Jardo, nesliboval jsi nám tady před chvilkou, že od půlnoci přestaneš kouřit?“ Ptá se udiveně kuřákova manželka, když se celá společnost po novoročním přípitku vydá na chvilku ven a náš hrdina si tak nějak napůl natajňačku zapálí.

„Majko, tohle se nepo... nepočítá, pořád ještě slavíme Silvestra,“ brání se Jarda poněkud ztěžklým hlasem a Majka jen pochybovačně zakroutí hlavou.

Ráno... tedy ráno, spíš někdy v hlubokém dopoledni se náš kuřák konečně probudí, má kocovinu jako hrom, bolí ho hlava, těžce se vyhrabe z pelechu, ocákne si vodou obličej a zamíří do kuchyně, kde jeho manželka kupodivu zcela svěží už dávno vaří čočkovou polévku: „No, dobrý poledne, miláčku, dáš si kafe?“

Miláček trudnomyslně přikývne, ztěžka dosedne na židli a tak nějak automaticky sáhne po krabičce cigaret. Podívá se na odstrašující obrázek na obalu, vzpomene si na své novoroční předsevzetí, rezignovaně pokrčí rameny, vstane a krabičku pečlivě uschová někam do zasutého koutu kuchyňské linky, aby ji neměl na očích. Majka jeho počínání sleduje s lehce pochybovačným povděkem a za jeho statečnost ho odmění vonící kávou plus letmým polibkem na čelo.

Od téhle chvíle se cesty lidí s nekuřáckým předsevzetím různí. Mnozí to vydrží den, dva, týden, půl roku, a pak se k cigaretám vrátí, ale najdou se i tací, kteří s tím seknou nadobro. Nevím, kolik jich je, ale mají můj obdiv, neb já, aniž by to nějak souviselo s novoročním předsevzetím, dokázal tak akorát přejít z kuřácké klasiky na zahřívaný tabák. Sice to tolik nesmrdí, ale chlubit se tím rozhodně nemůžu.

Nicméně vraťme se ještě k Jardovi a Majce, on kouřit opravdu přestal, klobouk dolů a ani ona se neobešla bez novoročního předsevzetí. Neudělala to sice tak okatě jako on, ale rozhodla se začít hubnout. To je takové celkem klasické ženské předsevzetí a kupodivu ho mnohdy činívají i ty dámy, které nejsou nijak zvlášť prostorově výrazné, ale mají jen pár roztomilých kileček navíc, což byl i Majčin případ.

„Jarouši, víš, co jsem ti říkala před Silvestrem, dojez to vánoční cukroví sám. Trochu jsem oddělila mladým, ale já už se toho fakt nedotknu,“ pravila Majka svému manželovi poté, co dojedli novoroční čočkovou polévku, a s odhodláním v očích dodala: „Jestli chceš, jdi se po tom včerejšku ještě na chvilku natáhnout, já si dám zatím pořádnou procházku, a pak si zacvičím.“

Jarda jen protočil panenky nad rozhodnutím své manželky, pokyn k návratu do pelechu kvitoval s povděkem, smutně pohlédl na kuchyňskou linku, v jejíchž útrobách se skrývala krabička cigaret, posloužil si třemi slepovanými lineckými kolečky a odebral se na kutě. Cestou tiše zadoufal, že to jeho choť nebude s hubnutím moc přehánět, protože takhle mu připadala tak akorát do ruky... totiž pardon, chci říct na pohled.

Dlužno přiznat, že Jarda už po obědě nezabral. Chuť na cigarety sice jakž takž překonal, ale trápila ho představa, že jak se jeho manželka rozhodla hubnout, tak přestane o víkendech vyvářet plnohodnotné klasické české lahůdky a začne sebe i jeho odbývat stravou, která je sice veskrze zdravá, ale naprosto bez chuti. A tak raději vstal a šel si spravit náladu štípáním polen ze špalků, aby měli po ruce zásobu na topení.

Ani Majce se novoroční procházka po obědě příliš nevydařila. Už o silvestrovském večeru se s předstihem začala krotit v jídle, ráno si dala odlehčený jogurt a k obědu měla jen pár soust. Teď měla hlad a navíc jí byla venku zima, neb podcenila mrazivý vítr. Po návratu jí sice na chvilku spravil náladu pohled na Jardu, jak pilně štípá dříví, ale vzápětí jí ji zkazil pohled na vanilkové rohlíčky. Už, už se chystala, že si jeden vezme, ale pak si vzpomněla na své předsevzetí, plácla se přes ruku a šla si zacvičit, což jí kupodivu nepřineslo pražádné potěšení. K večeři se odbyla zeleninou a do postele uléhala s kručícím břichem.

Druhého ledna bylo pondělí, šlo se do práce a oba dva čekal celkem zvláštní týden. Majka jedla málo a zdravě, byla nervózní a záviděla kolegům, jak se s gustem cpou pořádnými porcemi k obědu. Na Jardu se po Novém roce sesypala spousta práce a ani si nestačil všimnout, že mu v organizmu schází nikotin. Večer se doma stravovali, jak byli zvyklí, každý si něco ulovil v lednici, akorát s tím rozdílem, že Jarda normálně a Majka s výrazným omezováním.

V sobotu ráno si mohli přispat a Jarda si najednou s překvapením uvědomil, že se nekouření projevilo na jeho těle ještě jedním veskrze pozitivním účinkem. Samozřejmě, že si to nenechal pro sebe, a když už se do toho pustil, věnoval obrovskou porci pozornosti Majčiným oblinám, které měl vždycky tak rád. Když bylo po všem, Majka vstala s rozzářenýma očima a pravila: „Ještě chvilku lež, miláčku, přinesu nám oběma pořádnou snídani do postele. Kašlu na hubnutí, nemám to srdce tě o tohle připravit.“ Majetnicky si přejela rukama přes oblé boky a s vidinou, že se konečně normálně nají, odplula do kuchyně.

Milí čtenáři, ať už se rozhodnete pro nějaké novoroční předsevzetí nebo to necháte plavat, užijte si zítřejšího Silvestra tak, jak to máte rádi. Někdo hezky v klídku, někdo v bujarém veselí a do nového roku vkročte tou správnou nohou. Přeju vám hlavně zdraví a taky trochu toho štěstíčka, které všichni tolik potřebujeme.