Nevstoupíš dvakrát do stejné ženy

„Já se na vážné vztahy můžu vykašlat! Člověk si dělá velké plány, pak se objeví jeden mizernej obejda a je po všem. To si radši najdu nějakou do postele na nezávazné užívání a vůbec mi nebude vadit, když bude třeba starší než já.“

Tohle osudové rozhodnutí jsem učinil v podroušeném stavu nějaký čas poté, co jsem se odstěhoval od Vlasty. Anebo, lépe řečeno, co jsem byl od Vlasty po pětiletém chození odstěhován. Už, už jsem se viděl v roli pozorného manžela a později milujícího fotříka, který se s láskou stará o rodinu, když se mi Vlasta najednou zbláznila. Sčuchla se s nějakým prachatým náfukou, který ji sladkými řečmi, naditou šrajtoflí a bůhvíčím dalším zblbnul hlavu tak, že mě zčistajasna a bez varování hodila přes palubu.

Sbalil jsem si svých pět švestek, vše ostatní Vlastě na truc nechal s myšlenkou, ať se tím klidně zadusí. Napřed jsem se trápil tak, až mi hlavou táhly myšlenky na skok z mostu, ale vědom si svých plaveckých dovedností jsem tak neučinil, co kdyby to náhodou nevyšlo. Tak jsem se raději opil žalem a cestou z hospody posílen dostatečným množstvím piva učinil ono závazné rozhodnutí. A hned pár dní poté se mi podařilo objevit Kristýnu. Neřešil jsem, že mně bylo pětadvacet a byl jsem svobodný, bezdětný, zatímco ona byla pětačtyřicetiletá majitelka dospělé dcery s vlastní rodinou. A jelikož to neřešila ani ona, nic nám nebránilo v rychlé cestě do postele.

Ano, bylo to opravdu rychlé. Narazili jsme na sebe kdesi v hlubinách internetu, poslali si pár mailů, a pak mě Kristýna pozvala, jestli bych za ní nechtěl zajet večer na kafe do sousedního městečka, kde bydlela. Já sedl po práci do auta, plánoval, že u ní pobydu tak hodinku, dvě, jen tak se trochu oťukáme z oka do oka, a pak se pěkně ve vší počestnosti vrátím domů.

„Leoši, nevadí ti, že jsem stará a ty mladý? Viď, že na mě budeš hodný?“ Zeptala se mě Kristýna, když jsme se v jejím bytě nad šálky kávy drželi za ruce. Přitahovala mě. A to tak, že bytostně. Na první otázku jsem jí odpověděl něco ve smyslu, že bych byl blázen, kdyby mi něco takového mělo vadit, druhé otázce jsem moc nerozuměl, tak jsem ji zatím nechal plavat.

Odpověď jsem dostal až ráno, když jsem se po vášnivé noci chystal rovnou do práce a jen tak napůl ze zvědavosti a napůl žertem zeptal, co tím vlastně myslela. „No, Leoši, jakože se napoprvé ještě nebudeme milovat,“ odpověděla mi s tajuplným úsměvem, krátce se mi přisála na rty a vypustila mě za mými povinnostmi.

Možná to zní jako pohádka nebo spíš jako pokleslý románek mladšího muže a starší ženy, ale při našich společných večeřích a intimních návštěvách nám bylo opravdu krásně. Tedy jen do té doby, než se Kristýna někde uvnitř sama sebe rozhodla, že mě vlastní a začala být vůči mé osobě napřed podezíravá, poté žárlivá a nakonec nesnesitelně žárlivá.

„Leoši, kdo to byl? Ta ženská se s tebou přišla vyspat, určitě spolu něco máte!“ Vyčetla mi ve chvíli, když jsme byli u mě v garsonce, za dveřmi se ozval zvuk blížících se dámských kramfleků, dvojí zazvonění, a poté zvuk odcházejících kramfleků. Otevřít jsem nemohl, neb jsme byli oba zrovna jaksi neodění a Kristýna mi nedokázala uvěřit, že šlo jen o nevinné vrácení dvou vajec, které si ode mě předešlého podvečera půjčila sousedka, aby je použila na obalení řízků pro svého manžela a tři děti.

„Leoši, už ti zase píše, to je ta z chodby nebo jich máš víc?!“ Vyjela na mě Kristýna tentokrát pro změnu, když jsme byli u ní a mně několikrát po sobě pípnul mobil. Šlo sice jen o esemesky, avizující maily od bývalých spolužáků, když jsme se stylem „odpovědět všem“ domlouvali na srazu, ale mně bylo žinantní je Kristýně ukazovat, tak jsem jí jen řekl, že nikoho jiného nemám.

Její žárlivost se vystupňovala natolik, že jsme se v hádce rozešli, ale chyběli jsme si natolik, že jsme se asi po dvou měsících dali zase dohromady. Kristýna přišla s omluvou, přiznala, že bývá zbytečně žárlivá a doslova řekla: „Leoši, až to na mě zase přijde, dej mi pár facek.“ Nikdy v životě jsem žádnou ženu neuhodil, tak jsem tuhle její větu přešel mlčením, měla mě varovat, ale nestalo se tak.

Zase jsme byli chvilku spolu a zase se rozešli. Tentokrát poté, co mi večer zavolala šéfová s prosbou, abych kvůli nějakému průšvihu v práci přišel ráno brzo, ale Kristýna mi tvrdila, že je to ženská, se kterou se tahám, a aby to ona nepoznala, tak před ní mluvím do telefonu „oficiálně.“ Já vím, asi jsem byl hlupák, ale s Kristýnou jsme si natolik chutnali, že až po třetím rozchodu jsem to utnul definitivně a zařekl se, že už nikdy víckrát v životě nevstoupím dvakrát do stejné ženy. Tedy ono se říká „do stejné řeky,“ ale tohle mi sedělo líp.

Člověk míní a pánbůh mění, pár měsíců poté jsem porušil jak dávné rozhodnutí o vyhýbání se vážným vztahům, tak i to nové o dvojím vstoupení. Jak se to stalo?

„Budeš jí moct věřit po tom, co ti tenkrát udělala? Nebudeš měkkota, když na to přistoupíš? Dokážeš ji mít ještě rád a založit s ní rodinu?“ Tyhle otázky jsem si kladl ve chvíli, když se mi ozvala Vlasta. Tedy ozvala, spíš přišla s prosíkem a pokáním, jakouže tehdy udělala blbost, a s otázkou, jestli bych jí mohl odpustit ten neodpustitelný podraz a vrátit se k ní zpátky. Sliby, vysvětlování, nebudu to tady rozvádět, řeknu jen, že prokoukla pozlátko onoho mizerného obejdy, najednou zjistila, oč přišla rozbitím našeho vztahu a chtěla, abychom se k sobě vrátili.

Já byl v tu chvíli postižen akutním záchvatem schizofrenie, na jedné straně se mi v myšlenkách vracelo těch krásných pět let, které jsme s Vlastou prožili, včetně našich plánů na společnou budoucnost. Leč na druhé straně jsem se nemohl zbavit vtíravé myšlenky „zradila tě jednou, určitě tě zradí podruhé.“ Když už jsem si myslel, že se s tou svou schízou budu snad muset obrátit na psychiatra, tak jsem si najednou vzpomněl na Kristýnu i s tou její chorobnou žárlivostí, a rázem bylo vymalováno.

Dodnes, a to už je nějakých šestadvacet let, jsem nepochopil své tehdejší myšlenkové pochody, ale zároveň dodnes děkuju osudu za to, že jsem se dokázal dát s Vlastou znovu dohromady. A pak, že platí „nevstoupíš dvakrát do stejné ženy,“ rozumíte tomu? Já teda ne, ale jedno vím jistě, máme s Vlastou dvě krásné děti, je nám spolu fajn a o nějaké úlety nestojíme ani jeden z nás.

Ale proč vám to všechno píšu, ono to má i svou smutnou stránku. Před pár dny mě kontaktovala Kristýnina dcera, ani nevím, odkud vyhrabala můj kontakt a sdělila mi... No, včera jsem byl na pohřbu její maminky, té dávné žárlivé ženské, se kterou nám na jedné straně umělo být hezky, ale na druhé straně jsme se nedokázali vystát. Jakkoli jsem dneska úplně jinde a svou manželku hluboce miluji, věřte mi, že jsem ten Kristýnin pohřeb obrečel.