Nevíte, co s ním? Strčte ho do tomboly!

„Ty, Honzo, já mám problém, myslíš, že bys mi mohl pomoct? Nebo aspoň poradit?“ Zeptala se mě moje Soňa, když se onoho deštivého zářiového večera vrátila z hodiny fotografování.

„Pro tebe všechno, královno mých snů. Copak se stalo, povídej, přeháněj?“ Pravda, trochu mi zatrnulo a už dopředu jsem si položil otázku, jestli tu opravu nějakého stávkujícího domácího spotřebiče zvládnu sám nebo jestli budu muset shánět odborníka.

Nakonec se však ukázalo, že je všechno jinak. „Víš,“ pokračovala moje zákonná, „Johaně, té asistentce na veterině, jak jsem ti o ní vyprávěla, přinesli do ordinace měsíční kotě a ona neví, co s ním má dělat.“

„To jako někdo chtěl, aby ho tam utratili?“ Vzpomněl jsem si na případy, které se občas stávají.

„To přímo ne.“ vysvětlovala ta má. „Představ si, že to kotě někdo vyhrál v tombole na tancovačce...“

„Cože? V tombole? Kotě do tomboly může dát leda tak ňákej úplněj magor,“ pokusit jsem se jí rozhořčeně skočit do řeči.

Ale ona se nenechala přerušit: „No, taky si myslím, ale asi to jinak nešlo. Do tomboly ho prý dala nějaká Libuna poté, co ukecala svého Pepana, který chtěl to kotě rovnou zlikvidovat. Jenomže pak ho jako danajský dar vyhrála mladá ženská, která si ho nechtěla nechat a ani by kvůli kočičí alergii nemohla. Tak ho přinesla Johaně do ordinace, ta nevěděla, co s ním, uspat ho nechtěla, ale vzpomněla si, jak jsem jí říkala, že píšeš články pro kočičí útulky. A tak mě napadlo, jestli by ses nemohl zeptat paní Javůrkové, když má být za týden ta umísťovací výstava.“

„No, to jsou mi kšefty,“ napadlo mě. Ale pak jsem se podíval na Soniny prosebné oči, představil si to maličké kotě, kterému jde vlastně už od narození o život, a nahlas jsem řekl: „Inu, zkusím to. Sice mají permanentně přeplněné útulky a na téhle výstavě ho rovnou neumístí, protože ho budou muset napřed naočkovat a nechat trochu povyrůst, ale za pokus to rozhodně stojí.“

Načež mě manželka odměnila upřímným díkem a sdělením, že ať už to dopadne jakkoli, její kamarádka Johana z fotoparty se bude mezitím snažit pro onoho tvorečka někoho najít sama, aby nepřidělávala starosti dalším lidem.

„Příští stanice I. P. Pavlova,“ ozvalo se druhý den z telefonu, když jsem hned po ránu zavolal paní Javůrkové.

„Dobrý den, Dani, já vás určitě ruším, promiňte,“ ohlásil jsem se a předestřel té dámě celý svůj problém.

Tak trochu jsem čekal, že ji kotě coby výhra v tombole vyrazí dech podobně jako předtím mně, ale ona jakožto letitá zkušená vedoucí organizace na záchranu opuštěných koček, která už toho musela vidět opravdu hodně, zareagovala věcně: „Honzo, ať ho ta paní na výstavu přinese, ale až odpoledne, to už tam nebude takový frmol. Já se o něj postarám, klidně jí dejte na mě telefon, může mi zavolat ještě dnes, radši až večer, teď toho mám fakt moc.“

***

Vše bylo tedy zdárně domluvené, ale nakonec to dopadlo úplně jinak. Osud chtěl zřejmě vynahradit kotěti všechny počáteční nejistoty a útrapy včetně pobytu v zavřené tašce mezi ostatními cenami v tombole. Postaral se o něj, a dokonce přidal i drobnou humornou prémii v podobě dvojité shody jmen.

„Je mi to moc líto, ale my už vašemu kocourovi moc pomoct nedokážeme. Je mu přes dvacet let, selhávají mu ledviny a mohli bychom ho tak týden nebo dva udržet při životě na přístrojích. Stálo by vás to hodně peněz a pro něj by to bylo už akorát trápení,“ oznámila Johana jednomu ze zákazníků veterinární ordinace.

Postarší pan Pepík, mimochodem úplně jiný než Libunin Pepan, se zvlhlýma očima odpověděl: „Ne, to rozhodně nechci, raději ho uspěte. Je to pro mě strašné, vždyť my spolu strávili celý jeho život.“ Naposledy pohladil své zvíře na vyšetřovacím stole a odešel do čekárny s tím, že se pro něj vrátí, až bude po všem.

Poté mu Johana opatrně nabídla, jestli by si nechtěl vzít to kotě z tomboly. Pan Pepík zakroutil hlavou, odnesl si svého kocoura, a ještě ten večer ho pochoval na zahrádce pod vysokým smrkem. Pak celou noc nespal, přemýšlel, váhal, ale nakonec se rozhodl. Byl sám a svůj další život bez kočičího společníka si představit nedovedl.

„Víte,“ pravil hned druhý den Johaně na prahu ordinace, „jestli to kotě ještě máte, tak já bych si ho přece jen vzal. Bude se jmenovat Filip stejně jako ten můj předchozí, vždyť je mu i trochu podobný.“

Došlo k předávce, Johana sdělila Josefovi, že Filipa vyšetřili a je naprosto zdravý, připomenula mu, aby se tak za měsíc stavil na prvním očkování a popřála oběma mnoho štěstí. Takže ve finále kocourek z tomboly na výstavu k paní Javůrkové ani nemusel, i když to měl předem domluvené.

PS: Jakožto pravověrný kočkomil bych rád touto cestou poděkoval všem zúčastněným, kteří se o kocourka postarali, případně nabídli svou pomoc.