Nevidomý muž na zastávce

„Jsou lidé nevšímaví nebo já jsem divná?“ Zeptala se mě Maruška, sotva dosedla do křesílka naší oblíbené cukrárny. Venku se hlásil podzim, fičelo, občas krátce sprchlo a my tentokrát místo zahrádky zalezli dovnitř.

„Ty a divná? Nu nevím, dneska mi spíš připadáš trochu jiná. Chybí ti tvůj všudypřítomný úsměv, copak tě rozesmutnělo, dámo z nejpůvabnějších?“ Pokusil jsem se o kompliment, než nám servírka přinesla kávu se zákuskem.

„Dík, Honzo,“ opáčila Maruška, „ale věř mi, vidět to co já včera, taky bys nejásal, i když šlo vlastně jen o drobnost. Tak mi teď udělej radost a nech tu dámu, kterou pořád tak velebíš, aby se před tebou vyzpovídala.“

Drobným přikývnutím a obrácením rukou dlaněmi nahoru jsem svou kamarádku povzbudil a ona začala.

***

Včera po práci jsem toho měla fakt dost a netoužila jsem po ničem jiném, než být co nejdřív doma. Na konečné autobusů Na Knížecí jsem si stoupla tak, aby dveře předjely akorát přede mě, to už mám vyzkoušené. Jasně, že se to tak úplně přesně odhadnout nedá a ani jsem tam nebyla sama, stálo nás v hloučku celkem dost lidí. Dva mladíci, asi studenti jedoucí ze školy byli zaujati svými mobily, pak nějaká máma s tak desetiletou dcerou, jeden chlapík středního věku s velkým batohem, snad turista a několik dalších.

Pak se staly dvě věci najednou. Náš autobus se vyloupl z řady stojících opodál a začal se zvolna blížit, a v tu samou chvíli za doprovodu pravidelného ťukání přišel k naší skupince asi třicetiletý muž s bílou holí. Autobus najel dveřmi kupodivu akorát přede mě, mně ti to tak nějak automaticky sepnulo v hlavě a ustoupila jsem o krok zpátky, abych udělala místo tomu nevidomému člověku. No jo, já blbá naivka myslela, že to samé udělají i všichni ostatní, a myslíš, že se tak stalo? Že mu dal přednost aspoň jeden? Kdepak, Honzo, všichni se začali hrnout dovnitř jeden přes druhého.

Pán s bílou holí byl tím davem odstrčen, couvnul zpátky a rukou se zlehka dotkl stěny autobusu. Buď cítil, že ztrácí balanc a chtěl se přidržet nebo jen prostě hledal dveře, nevím. Tak jsem přistoupila až k němu, vzala ho pod paží a řekla jen krátce: „Pane, pojďte tudy, já vám pomůžu dovnitř.“

„Ne, děkuju, jste hodná, já to tu trochu znám a jsem zvyklý,“ odpověděl mi. Ale stejně jsme nastoupili společně a já ho ještě dovedla k volné sedačce. Vedle už nebylo místo, tak jsem se ho zeptala, jestli si opravdu poradí sám, on mě ubezpečil, že jo a ještě jednou mi poděkoval. A tím to vlastně celé skončilo.

Já vím, Honzo, že se vlastně vůbec nic nestalo a že by se ten člověk určitě dokázal klidně obejít i bez mojí pomoci. Jenomže pro mě to byla samozřejmost, ale překvapili mě ti lidé okolo. Copak ho neviděli? Copak nemohli těch pár vteřin počkat, aby mohl v klidu nastoupit jako první? Asi jsem stará přecitlivělá bába, která nerozumí dnešnímu světu, viď?

***

Maruška zmlkla, upřela na mě tázavý pohled a já najednou nevěděl, co honem říct. Pak ze mě vypadlo: „Netrap se kvůli tomu, má milá. Lidé jsou takoví, jací jsou, někteří sobecky přezíraví, jiní ochotní a všímaví a holt jsi měla včera smůlu, že jsi jako na potvoru narazila zrovna na ty první. Věř mi, že nejsou všichni stejní a že se najde spousta takových, kteří by tomu člověku pomohli stejně jako ty. Že jsi zlatá holka, už dávno víš, však ti to říkám pořád. Ale teď už toho nechme nebo ti to kafe úplně vystydne, větrník okorá a ty z našeho dnešního sedánku nebudeš vůbec nic mít.

„Ale budu, neboj. A dík,“ usmála se konečně Maruška a s chutí se pustila do hořkosladkého potěšení, které už na ni netrpělivě čekalo v šálku a na talířku.