Nevidomé dítě

„Sedmatřicetiletý muž s nevidomým pětiletým dítětem v péči hledá ženu za účelem vážného seznámení. Nechci služku do domácnosti a ošetřovatelku, chci partnerku pro společný život.“

Bylo mi jasné, že s tímhle inzerátem velkou díru do světa neudělám a počítal jsem i s variantou, že nedostanu vůbec žádnou odpověď. Ale chtěl jsem hrát otevřenou hru a moc jiných možností jsem neměl, vlastně asi žádnou.

Karlík se nám narodil s vážným postižením zraku, byl vinou nedostatečně vyvinutých očí slepý a ani moderní medicína mu nedokázala pomoct. Je jasné, že každí rodiče se jen těžko smiřují a dokážou vnitřně přijmout tíhu osudu, když se jim stane něco podobného. U nás to probíhalo asi tak, že jsme do poslední chvilky nebo lépe řečeno do konečného verdiktu lékařů čekali a doufali v zázrak. Ten verdikt se po mnoha nejrůznějších vyšetřeních dostavil, když bylo Karlíkovi půl roku a oba jsme na něj zareagovali po svém.

Já jsem se zatvrdil, zatnul zuby a prohlásil, že budu o Karlíka pečovat tak, jak bude v mých silách, a opíral jsem se o vědomí, že i nevidomí lidé mohou prožít úspěšný život. Moje tehdejší manželka Lenka se z toho psychicky zhroutila, nedokázala to unést, začala pít a odešla od nás. Hodně jsem si o podobných případech nastudoval a dočetl se, že častěji to bývá opačně, matka vydrží a bojuje, zatímco otec odejde. Jenomže u nás to bylo takhle a já, ačkoli jsem s Karlíkem zůstal sám, jsem Lenku svým způsobem chápal. Jakkoli jsem se jí snad každý den snažil vysvětlit, že za to nemůže, nebylo to nic platné a ona si slepotu našeho syna kladla za vinu. Nakonec to prostě neustála a opustila nás.

Pravda je, že úplně sám jsem na to nezůstal, strašně moc mi hlavně v počáteční době pomáhala maminka. Tatínek už bohužel nežil a maminka odešla do předčasného důchodu, aby se mi o Karlíka postarala, když jsem byl v práci. Naštěstí se mi podařilo najít takovou, která byla sice hůř placená, ale v níž jsem měl pružnou pracovní dobu s pevně daným penzem hodin za měsíc, takže když bylo potřeba, mohl jsem přiběhnout domů. Dalším štěstím bylo, že se nám podařilo získat pro Karlíka místo ve školce pro nevidomé a slabozraké děti, kde se mohl trochu socializovat a naučit základům Braillova písma.

„Františku, jsem na tebe pyšná, ale máš toho opravdu hodně a měl bys taky trochu myslet na sebe. Jsi ještě mladý, najdi si nějakou ženu, vždyť já tady věčně nebudu a ty potřebuješ opravdovou rodinu.“ Větu tohoto znění mi s různými drobnými obměnami říkala moje maminka, jakmile jsme se trochu zaběhli. Měla pravdu, já vím, ale dlouho jsem té radě vzdoroval. Jednak jsem na to při všech těch starostech neměl myšlenky a zadruhé jsem si kladl otázku, kdo by nás, tedy mě s nevidomým synem chtěl. Ale pak jsem si řekl, že to zkusím, vždyť je to stejně jedno, protože nikoho nenajdu, a tak jsem si podal ten inzerát.

Několik žen se mi přece jen ozvalo, ale většinou šlo o takové, které jaksi přehlédly, že mi jde o vážné seznámení a o založení nové rodiny. Mám-li to trochu nadsadit, nabízely mi občasné vzájemné potěšení bez skutečného sblížení. Pak, a to mě smutně rozesmálo, tam byla jedna asi dost naivní zlatokopka, která si představovala, že musím mít spoustu peněz z dávek na postižené dítě a že mi je pomůže utratit.

Nicméně odpověděla mi i Monika, u níž jsem vycítil, že to myslí vážně. Vyměnili jsme si pár mailů, pak jsem poprosil maminku o podvečerní ohlídání a vypravil se na první schůzku do kavárny. Nebudu to rozvádět, řeknu jen to nejpodstatnější. Monika se mi hned od začátku jevila jako silná sebevědomá osobnost, která ví, co chce a nehodná dlouho chodit okolo horké kaše. Zřejmě si mě omrkla, splnil jsem nějaká její kritéria a ona mi zcela otevřeně řekla:

„Víš, Františku, asi jsem zalovila ve špatných vodách a našla si přítele, ze kterého se vyklubal opilec a hrubián. Hloupě jsem se do něj zamilovala, zatoužila po rodině a vysadila antikoncepci, aniž bych mu to řekla. To byla obrovská chyba, jakmile se dozvěděl, že jsem těhotná, tak mě začal nadávat, nutit na potrat a fyzicky napadat. Já odmítala a... Františku, vždyť se skoro neznáme, můžu ti to říct celé?“

Jen jsem tiše povzbudivě přikývl a ona navzdory silnému citovému pohnutí pokračovala: „On mě... on se šíleně opil a tak mě zkopal, až jsem potratila. Vždyť on mi to dítě zabil. Františku, promiň, že jsem to na tebe tak vylila. Já bych strašně moc chtěla normálního chlapa a normální rodinu, ale jestli chceš, tak mě teď klidně pošli pryč.“

Monika se časem skutečně ukázala být silnou sebevědomou osobností a já dodnes pořádně nepochopil, co ji vedlo k tomu, aby se mi tehdy hned na začátku takhle otevřela. Nicméně chlap nikdy nedokáže plně pochopit ženské uvažování, já ji tenkrát pryč neposlal a co se týká svěřování, hned na místě jsem jí oplatil stejnou mincí.

Nu a dnes? Lepší ženskou, než je Monika, bych asi nenašel. Karlíkovi, teda pardon, Karlovi je dvaadvacet, navzdory svému hendikepu studuje a jednou by se chtěl stát IT specialistou. Pak ještě máme patnáctiletou Věru, se kterou sice úspěšně cloumá puberta, ale to se určitě časem poddá. A aby nás náhodou nebylo málo, ještě s námi bydlí moje zestárlá milovaná maminka, která se sice už pohybuje s určitými problémy, ale je nezdolná. Zrovna včera mi říkala: „Dobře sis vybral, Franto, udělám Monice dort k narozeninám, to ještě zvládnu. Ale nic jí neříkej, ať to má jako překvapení.“