Nevěra

„Tatínku, já bych si moc přál brášku. Nebo ségru. Ostatní děti ve školce mají sourozence, jenom já žádného nemám. Ale radši toho brášku, abych měl parťáka,“ odpověděl jsem svému tátovi na otázku, co bych chtěl k pátým narozeninám.

Tatínek se zamyslel, v mých dětských očích to vypadalo, jakoby se přitom trochu zamračil. Pak se však usmál a odpověděl: „Františku, rádi bychom ti vyhověli, ale bohužel to nejde. Budeš si muset vymyslet nějaký jiný dárek, protože maminka už děti mít nemůže. Nakonec jsem dostal stavebnici, po které jsem už dlouho toužil, sice jsem z ní měl taky radost, ale marná sláva, sourozenec to nebyl.

Možná vás napadá otázka, proč jsem své přání nevyslovil před maminkou. Odpověď je prostá, k tatínkovi jsem měl blíž než k ní. Byl to právě on, kdo se mi nejvíc věnoval, hrál si se mnou, vychovával mě, a pokud to bylo jen trochu možné, tak se mnou jednal jako rovný s rovným. „Víš, Franto,“ říkával mi, „maminka tě má taky ráda, ale ona ti to neumí dávat tak najevo. Stará se o tebe a vždycky by pro tebe chtěla to nejlepší, to mi věř.“

Jak jsem postupně vyrůstal, musel jsem dávat tatínkovi víc a víc zapravdu. Maminka měla tichou povahu člověka, který ani vůči svým nejbližším příliš neprojevuje city. Vždy jsme měli od ní s tatínkem navařeno, vypráno, nažehleno, ale aby se na mě nebo na něj usmála, neřku-li pohladila, to bylo opravdovou vzácností. Když jsme vyrazili někam na výlet, užívali jsme si to hlavně s tatínkem, maminka sice jela s námi, ale skoro to vypadalo, jakoby tam ani nebyla. Stáhla se do sebe, šla před námi nebo za námi a prakticky celou dobu mlčela. Přitom se tatínek k mamince vždy choval takovým zvláštním způsobem. Tak nějak jemně, jakoby byla z nejkřehčího drahého porcelánu.

Později jsem si začal klást otázku, jestli maminku něco netrápí. Přemýšlel jsem o tom, ale nic mě nenapadalo, tak jsem se zeptal tatínka, vždyť jsme spolu mluvívali o všem možném. Dodnes si pamatuju na jeho reakci. Zatvářil se podobně jako tehdy, když mi bylo pět a chtěl jsem sourozence k narozeninám. Na okamžik zvážněl, jakoby posmutněl, pak se usmál a odpověděl mi: „Netrápí, Franto, ona je s námi šťastná, jenom to navenek neprojevuje.“ V té době jsem už byl dost veliký na to, abych poznal, že mi nejspíš tatínek neříká celou pravdu a že se o tom nechce se mnou bavit.

Jenomže mně to nedalo, a tak jsem se rozhodl, že se zeptám přímo maminky. Počkal jsem si, až budeme sami, chvíli jsem si dodával odvahy, pak jsem ji u kuchyňské linky objal okolo ramen a řekl: „Maminko, promiň, asi je to hloupost. Není ti nic? Nemáš nějaké trápení?“

Maminka zkameněla se skleničkou v ruce, kterou se zrovna chystala opláchnout. Podívala se mi do očí a já z jejího pohledu poznal, jak pochopila, že se jí neptám na její okamžitý stav, ale na něco, co mi leží v hlavě už hodně dlouho. Pak se pokusila nenechat na sobě znát žádné emoce a odpověděla mi pokud možno neutrálním tónem: „Ale kdeže, Franto, co tě to vůbec napadá. Běž se radši učit, však máš před maturitou.“ Jenomže já neodešel úplně, moment jsem počkal v předsíni tak, aby mě neviděla. Po krátké chvilce jsem zaslechl, jak se nahlas vysmrkala, aniž by před tím měla rýmu. Moje otázka ji zřejmě dojala a faktem je, že od té doby se ke mně chovala o poznání vřeleji.

Maminka si ke mně nějakým způsobem konečně po tolika létech našla cestu a já vlastně ani nevěděl proč. Jenomže pak zasáhl osud a já si té změny nemohl ani moc užít. Zanedlouho po mých devatenáctých narozeninách jel tatínek pro maminku do práce a cestou zpátky oba tragicky zahynuli při dopravní nehodě. Jeden opilý řidič je ve velké rychlosti smetl, když jim nedal přednost na křižovatce.

***

„Dobrý den, Františku, já jsem Růžena Podhorská, promiňte, že vás ruším, mohla bych s vámi mluvit?“ Dva týdny po pohřbu jsem se kvečeru vrátil z knihkupectví, kam jsem po škole nastoupil do práce. Těšil jsem se, že si trochu odpočinu a srovnám myšlenky u nové knížky, když v tom někdo zazvonil. Přede dveřmi stála odhadem pětačtyřicetiletá paní a dožadovala se rozhovoru se mnou. Když jsem se na ni podíval, hrklo ve mně, podvědomě jsem vytřeštil oči, ale v tu chvíli jsem vůbec nevěděl proč.

„Dobrý den, co byste potřebovala? Jestli mi chcete něco prodat nebo mě snad obracet na tu pravou a jedinou správnou víru, tak jděte rovnou pryč, jen byste ztrácela čas,“ odpověděl jsem jí možná trochu příkřeji, než bylo potřeba.

„Ne, Františku, vy mi nerozumíte. Ráda bych s vámi probrala jednu důležitou rodinnou záležitost.“

Na podvodnici nevypadala, ale příbuzná to asi nebyla, aspoň já nikoho takového neznal. Ale cosi mi říkalo, abych ji pozval dál, asi to nějak souviselo s tím hrknutím. „Tak pojďte dál, snad tu najdu nějaké kafe.“

Zula se, já jí pokynul rukou směrem k obýváku, a pak jsem zažil šok. Když jsme míjeli veliké zrcadlo v předsíni, na moment jsem nás oba zahlédl v odrazu ze strany a všimnul jsem si, že vypadáme jako dvě kopie. Tedy samozřejmě ne úplné, ona měla ženskou, o něco starší a plnější postavu, já mužskou, mladou a štíhlou, ale rysy jsme měli prakticky stejné. Zvlášť profil obličeje. „Takže přece jen příbuzná? A asi hodně blízká? Ale proč ji neznám?“ Dumal jsem beze slov.

Vysvětlení jsem se dočkal záhy u kávy, kterou sice moc nepiju, ale nějakou jsem v kuchyni kupodivu vyštrachal. Paní Růžena se mi ještě asi desetkrát omluvila za vyrušení a pak spustila: „Víte, Františku, viděla jsem, že jste si naší podoby před chvilkou všimnul u zrcadla. Já jsem vaše biologická matka. Já jsem... Já jsem...“ zajíkla se. „Krátký čas jsem byla milenkou vašeho tatínka, na jedné straně jsem ho neuvěřitelně milovala, ale na druhé straně jsem mu nechtěla zničit manželství. Víte, to se strašně těžko říká a asi ještě hůř chápe... Přišla jsem do jiného stavu, ale nechtěla jsem to dítě... vás... zabít, tak jsem nešla na potrat, váš tatínek to taky nechtěl.“

„Moment, vteřinku, napijte se, prosím vás,“ skočil jsem do kuchyně a přinesl jí sklenici vody.

„Děkuju,“ pokračovala, „nevím, jak bych to řekla. Prostě se to provalilo, vaše maminka nemohla mít děti a chtěla se s vaším tatínkem rozvést. On mě měl rád, ale ji miloval, já to poznala a nechtěla jsem mu ji brát. Tak jste... promiňte...“ paní Růžena mluvila, tekly jí slzy a otírala si oči. „Tak jste nakonec skončil u ní, to byla podmínka vaší maminky, musela jsem jí slíbit, že se stáhnu do ústraní, abyste se o mně nedozvěděl. Celou dobu, Františku, celá ta léta jsem vás tajně sledovala, aby o tom nikdo nevěděl a trápila se, že s vámi nemůžu být. Byla jsem hloupá a špatná ženská, žádná normální máma by se svého dítěte nevzdala. Můžete mi odpustit, že jsem vás dala od sebe pryč? Jestli ne, tak to samozřejmě pochopím, odejdu a už o mně neuslyšíte...“

Paní Růžena se mi na moment zadívala upřeně do očí, ale já byl tak zmatený, že jsem jí nedokázal odpovědět. Pak najednou vstala, sebrala se a bez dalších slov odešla. Zbyl po ní jen složený lísteček s narychlo napsaným telefonním číslem pod šálkem s kávou, který tam asi dala ve chvíli, když jsem jí šel do kuchyně pro vodu.

***

Po osmi létech.

Tehdy tu noc po návštěvě mojí maminky Růženky jsem dlouho nedokázal usnout. Rána způsobená ztrátou rodičů byla ještě příliš čerstvá, a do toho se najednou objevila ona. Pořád se mi to honilo hlavou, konečně jsem měl vysvětlení, proč byla moje maminka Helenka, která mě vychovala, tak chladná vůči mně i vůči tatínkovi. Ptal jsem se sám sebe, mohu-li někoho soudit. Za tatínkovu nevěru, díky které jsem se narodil? Za Helenčinu odtažitost, protože mu to nikdy nedokázala úplně odpustit a já nebyl její vlastní syn? Nebo za to, že se mě Růženka vzdala ve snaze udržet manželství mých rodičů? Ne, nemohu nikoho soudit, ba ani spekulovat, jak by to s námi všemi bylo dál, kdyby si mě Růženka nechala.

Propadl jsem se do spánku až nad ránem a zdál se mi sen, ve kterém jsem viděl své zesnulé rodiče. Stáli kousek přede mnou, usmívali se a drželi se za ruce. Pak mi oba pokynuli gestem, jehož význam jsem v tom snu vyčetl z jejich myšlenek: „Otevři jí své srdce, Františku, ona tě miluje.“

Růžence jsem zavolal hned ráno na číslo, které mi nechala pod šálkem s kávou. Možná to vyzní jako klišé, ale já v ní nalezl svou druhou maminku a ona ve mně dávno ztraceného syna. Teď je zrovna s námi, zatímco já dopisuji tuhle svou zpověď, povídá si s mojí manželkou a na klíně má našeho malého syna Fanouška. Svého vnuka, který vypadá, jako by mi z oka vypadl.