Nestrkej mi ten mobil pod sukni!

Maruška se nenápadně rozhlédla po poloprázdné kavárně, aby zkontrolovala, jestli se náhodou někdo nekouká a pak to provedla. Natočila se a dala si nohu přes nohu tak, aby umožnila mým očím neobvyklý pohled.

Nešlo se nepodívat. Můj zrak zcela neovladatelným způsobem na moment sklouzl pod letní šaty té krásné plnoštíhlé dámy a několik nekonečně dlouhých setin vteřiny se kochal zářivou bělostí kalhotek, zahalujících její klín. Pak jsem se konečně opanoval a pohlédl té ženě přímo do očí: „Maruško, co to děláš? A proč mi to děláš? Vždyť přece víš, že...“

Nenechala mě domluvit. Srovnala nohy a sedla si způsobně tak, jak si obvykle sedají zralé vdané dámy před ženatými muži. Svou oblou ručkou vykouzlila omluvné gesto: „Honzo, promiň, já vím, provokuju tě. Ale musela jsem si z tebe na chvilku udělat pokusnýho králíka, abych viděla, jak na vás chlapy působí pohled pod sukni starý tlustý ženský. A už se nezlob, dneska to kafe a ty větrníky platím já, zvu tě.“

„Maruško, tak za prvý,“ pokusil jsem se přejít do útoku. „Pohled směrem k intimním partiím krásné zralé plnoštíhlé dámy je něco, zač bych obětoval i ten nejsladší a nejkřupavější větrník. Zvlášť, když jde o tebe. A za druhý mi teď z fleku řekni, co se stalo, protože je mi jasný, že jen tak z hecu bys mě tady nezlobila.“

„Tak já ti to teda povím, Honzo, ale nepřerušuj mě. Stalo se mi to včera večer v metru a byla jsem tak naštvaná, že jsem toho maníka málem srazila z jezdících schodů.“

Maruška udělala dramatickou pauzu a labužnicky si srkla kávy, aby poškádlila mou zvědavost. Teprve pak se pustila do vyprávění.

***

Honzo, znáš přece ty dlouhý jezdící schody na Míráku, kterejm trvá věčnost, než tě vyvezou nahoru, ne? Tak si představ, že zrovna po nich jsem jela včera večer, když jsem vezla svý starý tetě pár meruněk, který jsem jí předtím slíbila. Bylo už po osmý hodině a jak jsou teď uprostřed prázdnin všichni pryč, tak tam moc lidí nejelo. Já byla za celej den dost ulítaná, bolely mě nohy, tak jsem si trochu hověla a jednu nakročila o schod nad druhou. Byla jsem asi tak v půlce schodů, když ti najednou cejtim takový drobný zavlnění, jako by se mi něco dole dotklo šatů. No, měla jsem ty samý jako dneska, jsou takový vzdušný, dole akorát ke kolenům a já je v těchhle hicech moc ráda nosím.

Ale zpátky, abych to nezamluvila. Já se ti najednou lekla, jestli se mi ňák nezamotávaj do těch schodů, tak jsem dala tu horní nohu dolů k tý spodní a prudce se otočila. No, Honzo, já v ten moment myslela, že mě klepne. Už jak jsem dávala tu nohu zpátky, tak jsem o něco zavadila a jak jsem koukla dozadu, tak jsem ho uviděla. Představ si, že těsně za mnou stál chlápek, takový malý pívo s podlým jedovatým pohledem. V prackách měl tu tyčku, co si na ni dávaj Japonci mobil, aby si mohli dělat selfíčka na každým rohu. Jenomže tenhle darebák měl ten mobil na konci tyčky strčenej pod mejma šatama. Mně ti bylo v tu ránu jasný, že si mě tam dole fotí. Jenom mi blesklo hlavou, že je to určitě ňákej úchyl, co si takhle tajně pořizuje obrázky ženskejch rozkroků, pak se na ně doma kouká a dělá u toho - no víš asi, co myslím.

Bylo mi z něj na blití, dostala jsem vztek, nejradši bych ho byla na místě srazila z těch jezdících schodů. Když viděl, jak jsem se otočila a jak se na něj zle koukám, tak ten mizera dostal strach, couvnul a honem chtěl tu tyčku s mobilem stáhnout zpátky. Jenomže jak jsem měla v ruce tu igelitku s meruňkama, tak jsem se s ní po něm ohnala. Zařvala jsem něco strašně sprostýho, co ti teď tady ani nemůžu zopakovat a trefila konec tý tyčky. Akorát jsem mu z ní vyrazila ten mobil, kterej opsal velikej oblouk a přistál na vedlejších schodech, který byly vypnutý a stály.

Teď s odstupem času ti řeknu, že jsem měla vlastně kliku, že jsem srazila ten mobil a ne jeho samotnýho. Kdyby se skutálel dolů a něco si udělal, ještě bych z toho měla průšvih já a ne on, sprosťák jeden.

Ale to nic, teď zpátky na ty schody. Asi se mě dost leknul, otočil se a začal se hnát dolů proti směru jízdy těch schodů. Bylo to docela srandovní, protože kus pod náma stála partička přiožrajech Němců s pivníma plechovkama v rukou. Ti z něj měli strašnou srandu, jak se mezi nima prodíral a já měla dojem, že ho snad i jeden z nich tím pivem polil. Ale to možná kecám, jistá si nejsem. Vykašlala jsem se na něj a nechala ho bejt, jenom mě napadlo, jestli se pustí po těch stojících schodech pro svůj mobil nebo jestli bude mít strach a radši ujede prvním metrem někam pryč.

Jenomže pak jsem na něj v momentě zapomněla, napadlo mě totiž, jak dopadly ty meruňky pro starou tetu, kterejma jsem nabrala tu jeho tyčku s mobilem. Jestli budou moc natlučený, tak si budu muset před ní něco vymyslet, přece jí nemůžu říct, co se mi stalo. Ona je to taková decentní dáma ze starý školy a mohla by z toho dostat šok. Ale naštěstí to dopadlo dobře, jen tři byly trochu namáčknutý, tak jsem jí řekla, že jsem si v metru sedla a jak mě bolely nohy, tak jsem nedala pozor a trochu je přisedla tím svým rozměrným pozadím. No, co ti mám povídat, Honzo, teta se smála a pozvala nás s Frantou na nedělní oběd, že s nich uvaří knedlíky. 

***

Bylo radost Marušku pozorovat. Jak vyprávěla o tom šmírákovi, tak se dostala do ráže, zrudla a nevědomky párkrát bouchla hranou ruky do stolu, až poskočily šálky s kávou a zacinkaly na podšálcích. To, jak mu vyrazila mobil, pronesla s takovým gustem a zadostiučiněním, až se jí zajiskřilo v jejích hlubokých hnědých očích. Když se zmínila o své tetě, coby usedlé dámě, tak starostlivě sešpulila rty a na závěr při slovech o meruňkových knedlíkách se mimoděk maličko olízla.

Teď ta dobrá žena zmlkla, asi čekala, co jí na to řeknu. Přiznám se, že mi poněkud došla slova. Lamentovat nad chováním toho člověka mi přišlo zbytečné, protože si poradila sama s noblesou sobě vlastní. Věnoval jsem jí tedy obdivný pohled a za toho pokusnýho králíka nápadně střelil očima dolů, kde jsem teď viděl už jen semknutá kolena elegantně zahalená lemem letních šatů: „Maruško, jsi prostě třída, ale jednu věc ti musím jménem tvýho Franty vytknout. Příště mu ty meruňkový knedlíky udělej sama, určitě je umíš líp než i ta nejtetovatější teta. Ale tuhle historku mu radši nevyprávěj, jak ho znám, byl by si schopnej toho šmíráka najít, něco mu udělat a pak by ti ho zavřeli do basy.“

Maruška na moment ztvrdla v rysech, ale pak se rozesmála: „Vy chlapi jste všichni stejní, jak slyšíte o jídle, tak se můžete zbláznit. Ale, Honzo, Soně to taky neříkej, nebo na mě vytáhne váleček na nudle, že se před tebou svlíkám v kavárnách.“