Nešilme a nechme ho v klidu odejít

Psát dnes článek o Václavu Havlovi je vpravdě nošením sov do Atén. Činí tak skoro každý, kdo někdy držel autorské pero v ruce, a tak spíš, než o něm samotném, napíšu pár krátkých řádků o tom, jak na mě působí všechen ten současný rozruch okolo jeho skonu.

Veškerá média plní své papírové a internetové stránky, rozhlasové a televizní vlny nekonečnými obrázky davů truchlících lidí, projevů a kondolencí politiků téměř z celého světa, vzpomínkami umělců a Havlových blízkých. Skoro to vypadá, jako by se zastavilo veškeré ostatní dění, jiných zpráv se člověk téměř nedočká. Jsme tím natolik zahlcení, že i ti z nás, kteří si ho navzdory jeho chybám vážili a neodepírali mu jeho nemalý podíl na přechodu naší vlasti od totalitě k demokracii, začínají být celým tím šílenstvím zhnuseni.

Ti druzí, kteří ho nemohli vystát, ať už proto, že bojoval právě proti nim, nebo protože považují za chybné jeho kroky z doby revoluční a porevoluční, ti nyní hlasitě na všechny strany křičí: „No vidíte, podívejte se okolo sebe, zemřel ten takzvaný revolucionář a hrdina a takzvaný prezident, a všichni se mohou zbláznit.“

A sám pan Havel? Věřím, že kdyby viděl, co se teď kolem nás děje, tak by se v rakvi obracel.

Pravdou však je, že všechno to šílenství posledních dní rychle odezní a pak zůstane jen tichá vzpomínka v těch z nás, kteří jsme si ho vážili. Nechme tedy pana Havla v klidu odejít tak, jak si to zaslouží každý, kdo zemře a tu vzpomínku na něj si nekazme.