Nešika

„Jirko, koukej se dobře učit, ty se rukama rozhodně neuživíš.“ Říkávali mu rodiče, už když byl malý. Jeho taťku, mistra elektrikáře to zvlášť mrzelo, vždyť jeho synek nedokázal bez střepů ani vyměnit žárovku.  

Jirku jeho „oboustranná levorukost“ zezačátku moc netrápila. Co mu pánbůh odepřel na šikovnosti, to mu vynahradil jinde a Jirka postupně procházel školami bez zaškobrtnutí. Vystudoval, nastoupil slibné místo v kanceláři a odstěhoval se od svých rodičů.

Problémy nastaly, až když se začal poohlížet po nějakém vážnějším vztahu. Většina dívek to vzdala hned při první návštěvě u něj doma, nedokázal ani uvařit kafe, aniž by na kuchyňské lince nevytvořil pořádnou kaluž horké vody. Některé mu utekly už na první schůzce, když jim převrhl skleničku červeného vína do klína.

Nakonec se však objevila Marta odvážná. Nenápadná drobná hnědovláska, která ho dokázala brát takového, jaký byl, a jeho nešikovnost odbývala shovívavým úsměvem: „Neboj, však to spolu zvládnem. Ty budeš prostě pořádně živit rodinu a já obstarám to ostatní.“

Léta společného života ukázala, že Marta nebyla pouze odvážná, ale též moudrá. Jirka se vypracoval na ředitele velkého oddělení, s Martou si pořídili pohodlný domeček a jejich dvojčata podědila mozek po otci a ruce po matce.

***

„Miláčku, viď, že by ti nevadilo, kdybychom si moji maminku nastěhovali sem k nám? Ona to už s těmi svými koleny sama nezvládá a u nás by jí bylo po všech stránkách líp.“ Jirka s návrhem své ženy souhlasil. Martinu maminku Jarušku měl rád. Byla to vlídná osůbka, která se k jeho nešikovnosti stavěla se stejnou shovívavostí jako jeho žena. Když něco náhodou pokazil, škádlívala ho slovy: „Nevadí, Jiříku, vždyť nemusíš přece umět všechno jako my ženské.“ A přitom pokaždé nápadně mrkla na svou dceru, která vypadala, jakoby jí z oka vypadla.

Dvojčata vylétla z hnízda a babička Jaruška se zabydlela v domácnosti své dcery a zeťáka. Zpočátku ještě dokázala Martině hodně pomáhat s domácností, ale choroba jejích kolen postupovala neúprosně dál, až ji připoutala na invalidní vozík. Svůj stav však zvládala s neuvěřitelným optimizmem a dokonce se v její hlavě zrodil tajný plán.

„Jiříku, pojď sem, dneska tě naučím vařit kafe.“ Mrkla na svého zeťáka, jakmile Marta vypadla na večerní cvičení. „Jaruš, moc rád ti ho udělám, ale víš, že riskuješ tu svou novou sukni?“ „Ne počkej, myslím to vážně, podívej. Nesmíš se snažit dělat všechno najednou. Hezky pomalu nejdřív vyndej dva hrnky, dáš si taky, že jo? Ne, počkej, sklenici s kávou vezmi do ruky, až budeš mít vyndané lžičky ze šuplíku, nesnaž se dělat dvě věci zároveň. Tak, dobře, pomalu... Neber ten tácek do ruky dřív, než odložíš varnou konvici...“

Napoprvé mu to přišlo trochu trapné, ale kafe uvařil bez nehody. Napodruhé, když byla Marta dva dny služebně pryč a on dokázal ohřát večeři bez opaření ruky, ho to začalo bavit. A pak už najednou zjistil, že to je vlastně docela jednoduché, jenom nesmí být při všem tak zbrklý. „Jaruško, můžeš mi vysvětlit, proč jsem na to nedokázal přijít už dávno?“ Byl za to své tchýňce upřímně vděčný. „To víš, v tomhle jsi musel počkat na starou bábu.“ Jaruška byla ráda, že může být aspoň v něčem užitečná. 

***

Idylické soužití těch tří skončilo ve chvíli, když se jednoho večera Marta vracela ze cvičení. Byla přetažená a přecenila své síly, usnula za volantem, sešrotoval ji protijedoucí kamion. Netrpěla, bylo to rychlé.

„Jiříku, nejlepší bude, když mě dáš někam do starobince.“ Navrhla Jaruška, když měli nejhorší týdny svých životů za sebou. „Přece si nepověsíš na krk starou nemohoucí bábu. Ty se časem znovu oženíš a já už se můžu tak akorát chystat tam na druhou stranu za Martou.“

Jirka mlčel. Tohle rozhodně nechtěl. Jejich děti žily své vlastní životy, rodiče už neměl a Jaruška byla jediná, kdo mu zbyl. Byla tak podobná jeho milované Martě. Vzhledem i povahou. Stejný úsměv, stejná gesta, dokonce i stejné slzy, těch bylo v poslední době nejvíc.

Vzal ji za ruku. „V žádném případě, Jaruško, to si radši zařídím takovou práci, abych měl víc času a mohl se o tebe pořádně starat.“

Jinou práci si ani hledat nemusel, byl překvapený, co všechno dokáže tchýňka na vozíku zvládnout. Též ona byla překvapená, od chvíle první nerozlité kávy na sobě Jiří pořádně zapracoval a teď už dokonce uměl vygruntovat celý dům, aniž při tom způsobil potopu.

Jenomže časem začali být ti dva vůči sobě plaší. Když Jirka pomáhal Jarušce z křesla, jakoby se jí najednou bál dotknout. Když se jejich pohledy náhodou střetly, Jaruška rychle sklopila zrak studem. „To přece nejde, nemůžu ji chtít mít rád, vždyť je o generaci starší a myslela by si, že jsem nějaký zvrhlík,“ trápil se on. „Neblázni, bábo, nemůžeš se do něj na stará kolena zamilovat, musíš ho nechat nějaké mladší,“ krotila ona sebe.

Kdysi před léty Marta svěřila své mamince, co znamenají ta maličká srdíčka, namalovaná rtěnkou v rohu zrcadla v koupelně. „Víš mami, to je takový náš tajný signál. Když jeden z nás zatouží po tom druhém, tak ho tam namaluje. A když ho ten druhý nesmaže, tak ... pst, nikomu to neříkej.“

Když už to vypadalo, že se Jaruška s Jirkou začnou navzájem vyhýbat jeden druhému, objevilo se najednou po dlouhé době ve spodním růžku zrcadla v koupelně srdíčko. Bylo tak droboučké, jako by se jeho autor styděl, že ho tam vůbec udělal. Nevím, kdo z nich jako první sebral odvahu ho tam namalovat, není to důležité. Hlavní je, že ho ten druhý nesmazal.