Není prodavač jako prodavač

„Mohl bys s tím topením něco udělat, prosím? Mám ho nastavené pořád stejně, ale včera jsem tu měla zimu jako v morně a dneska jsem se tady málem upekla.“ Požádala mě má drahá polovice před pár dny.

U vědomí, že manželčino přání by mělo být mužovi rozkazem, na jehož splnění nemusí čekat půl roku, jsem se rozhodl jednat. No jo, ale jak, copak jsem topenář? „Dobrá, zkusím koupit nové regulační hlavice, už je tam máme dvacet let a prý se mají měnit po pěti až deseti. Zajedu pro ně v neděli dopoledne, napřed skočím do H, a pokud tam neuspěji, otočím to do O.“

Pro danou chvíli jsem tedy manželku uspokojil, slovně samozřejmě. A vám čtenářům se omlouvám, že nebudu ty hobby markety jmenovat celými názvy, aby to nevyznělo jako reklama. „Fajn, upeču ti za to sekanou,“ dostal jsem navíc lákavý příslib od královny svých snů.

V neděli nastal den D, jako vzorek jsem si strčil do kapsy starou hlavici, odmontovanou z topení v předsíni a navíc vyfotil, co tam po ní zbylo, abych se náhodou nespletl a nekoupil něco jiného.

„Hurá, tady jsou!“ Zajásal jsem v krámu H po asi půlhodinovém hledání správné uličky a správného regálu. „No jo, jenomže se jich tu válí asi deset typů, ani jeden z nich nevypadá jako ten můj, tak co mám vlastně koupit?“ Položil jsem si záludnou otázku a jal se hledat nějakého prodavače.

„Ukažte,“ prohlásil ten dobrý muž poté, co jsem ho konečně našel. „Hm, tak to máte smůlu. Ten váš nemáme, musíte si ho sehnat přímo od výrobce. Tyhle všechny,“ máchl rukou k regálu, „jsou jiné, mají různou hloubku záběru, a jak koukám, tak asi i rozdílný závit.“

„Inu, odborník je odborník,“ pomyslel jsem si, ale nahlas jsem učinil ještě jeden zoufalý pokus: „Ani tenhle by nešel, vždyť vypadá skoro stejně.“

„Jestli si ho koupíte, tipuju tak na osmdesát procent, že ho sem přijedete vrátit,“ vyvedl mě panáček z omylu.

A byli vymalováno. Došla mi trpělivost, celé se mi to nějak nezdálo a po krátkém telefonátu manželce, že přijedu trochu pozdějc, jsem roztočil kola auta směrem ke krámu O. Dlužno přiznat, že Soňa je shovívavá, a než aby prskala, že bude muset sušit hotovou sekanou v troubě, mi popřála hodně štěstí. Maličko ji podezírám, že tak učinila, aby si už konečně mohla přes den pořádně regulovat topení, ale to jí nejspíš křivdím, určitě to myslela upřímně.

S obavami, že dopadnu podobně jako v H, jsem vlezl do O a po delším pátrání opět nalezl regál s hlavicemi. Měli prakticky stejný výběr, ale i tak jsem se pro jistotu rozhodl pro konzultaci. Zde to bylo jednodušší, nikoho jsem nemusel hledat, stačilo jen přejít k pultu zhruba uprostřed prodejní plochy.

„Půjdu s vámi, podíváme se na to,“ prohlásila usměvavá prodavačka, když jsem jí vysvětlil, co vlastně chci a ukázal původní hlavici.

„Tak počkejte, to bude nejspíš tahle nebo támhleta, ale když chvilku vydržíte, zavolám kolegu, který se v tom líp vyzná.“

„Mám jít s vámi?“

„Ne, ne, já ho přivedu.“ Jak pravila, tak se i stalo, do svou minut byli zpátky.

Přišedšímu chlapíkovi jsem zopakoval svou prosbu, on si prohlédl, co mám v ruce, i fotku v telefonu a prohlásil: „Můžete si vzít, kterou chcete, ale doporučoval bych vám tuhle. Je spolehlivá a cenově rozumná.“

„Ale,“ zaváhal jsem po informaci, vlastně spíš dezinformaci prodavače z H, „bude mít správnou hloubku záběru?“

Chlapík si zřejmě pomyslel cosi o diletantství zákazníků, ale coby správný profík to na sobě nedal znát a jen mě ujistil: „To je u všech stejné.“ Pak už následovalo jen mé poděkovaní a odchod s pořízenou. Teda samozřejmě taky zaplacení, bez něj to bohužel jaksi nejde.

Sekaná od Soni byla vynikající, vajíčkem natvrdo pro zpestření nadívaná, nové hlavice fungovaly, takže idylka. Idylka okrášlená konstatováním, jací jsou někteří prodavači neochotní a neznalí matláci, kteří člověka nejen odradí od nákupu, ale navíc tak dokonale zblbnou, že pak pomalu nevěří těm, kteří vědí a znají.

Idylka? Konec pohádky o hloupém a chytrém prodavači? Opravdu? Ale kdepak, já vám dám idylku! Ono to mělo ještě pokračování, řekněme tomu hlas z druhé strany.

Nedlouho poté jsem o celé věci mluvil s dámou, která za svůj život vystřídala celou řadu profesí. Takových těch na první pohled obyčejných, ale ve skutečnosti nesmírně potřebných. Od uklízečky, přes ženu, pracující v mamutí skladové hale, jeden čas dokonce řídila tramvaj, pak dělala ještě to či ono a samozřejmě se živila i jako prodavačka. Ptáte se, proč pořád lítala z jednoho na druhé? Inu, to je prosté, ne každý má potřebné vzdělání, pevné zdraví a zdaleka ne všude si člověk vydělá tolik, aby sám uživil sebe i dceru. A právě tahle paní mi řekla:

„Víš, Honzo, jediné, co tomu prodavači v hobby marketu H můžeš vytknout, je jeho neochota a neschopnost říct, že něco neví. Já před léty sehnala místo ve velkém krámě s nábytkem. Při nástupu jsem dostala kratičké stručné zaškolení, ve kterém jsem se prakticky nic nedozvěděla, a pak mě rovnou hodili do vody. Teda na plac. Zákazníci se mě pochopitelně vyptávali na spoustu detailů, o kterých jsem neměla ani potuchy, a když si přáli namodelovat třeba kuchyň na počítači, nevěděla jsem, jak se to dělá. Pokud jsem měla kliku a byl se mnou na place někdo zkušenější, zavolala jsem ho, aby těm zákazníkům poradil, jinak jsem musela přiznat barvu a říct, že prostě nevím. Učila jsem se doslova za pochodu, měla jsem radost, jak mi to jde a začalo se mi to prodávání nábytku líbit. Jenomže pak jsem utrpěla komplikovaný úraz, byla nadlouho vyřazená z provozu, a když jsem se konečně uzdravila, už jsem se tam nemohla vrátit.“

Takhle to zkrátka dneska chodí, časy, kdy za pulty stáli prodavači, vyučení ve svém oboru a znalí svého sortimentu, jsou dávno pryč. Možná se mýlím, ale řekl bych, že čím větší krám, tím menší šance, že tam člověk natrefí na někoho, kdo se opravdu vyzná v tom, co prodává. V obchodě H jsem se setkal s neználkem, který byl navíc neochotný, to se holt stává. Ale v óčku jsem měl kliku, že jsem narazil na lidi, kteří byli ochotní a věděli, a já díky nim mohl splnit manželčino přání.

A víte co? Schválně mi půjčte kouzelnou hůlku a já zařídím, aby to takhle fungovalo i v krámu H, i jinde a vůbec všude. Cože, vy ji snad nemáte? Škoda... no nic, já na chvilku zapomněl, že nejsme v pohádce.