Není knedlík jako knedlík

„Budeš vařit, budu ti vděčná.“ Pronesla lakonicky první letošní adventní neděli ráno moje manželka. A pak vyjmenovala dlouhý seznam povinností, které ji dopoledne čekají v rámci předvánočních příprav.

„Vyndala jsem z mrazáku kousek krkovičky a schovala do mikrovlnky, aby si ji kočky nepřivlastnily. V lednici jsou růžičkové kapustičky, ale nemáme knedlík. Polívka od včerejška je venku,“ nadnesla návrh našeho poledního menu.

S růžičkovou kapustou je to trochu jako s hard rockem, někdo ji nemůže ani cítit a pokud se vyskytne v jeho okolí, zběsile prchá co nejdál, jiný se po ní může utlouct. My oba patříme do té druhé skupiny, a když Soňa dodala, že nejde o mraženou, ale o čerstvou s pěkně velkými hlavičkami, bylo jasno.

Už hodně let žijeme bez dcer, moc nevaříme, leda tak o víkendech a knedlík kupujeme většinou hotový. Soňa sice jednou za čas vyrobí vlastnoruční, ale já ho už nedělal víc než rok. Jenomže, řekněte sami, copak se člověk ke šťavnaté vepřovce s křupavou růžičkovou kapustou může odbýt třeba bramborem? Kdo neriskuje, nic nemá, a tak jsem zkusil licitovat.

„Máme droždí?“ Tahle otázka byla zásadní, ba přímo osudová, neb jakýpak by to byl knedlík, kdyby se mu odepřelo droždí.

„Máme, je v lednici u másla.“

„Máme hrubou mouku a vajíčka?“ Tušil jsem, že ano ale chtěl jsem si svou licitaci ještě trochu užít.

„Mouku jsem nedávno dokoupila a ty vajíčka by sis mohl pamatovat, včera jsi přece přitáhnul z krámu zase jedno naťuknuté.“ Taky mi po tolika létech manželství mohlo dojít, že takové licitace se svojí zákonnou mohou být ošidné a nezřídka se zvrtnou.

Tak jsem to radši uzavřel: „Ne, že nemáme, máme knedlík, udělám domácí!“

A měl jsem to. Furiantsky jsem si vylicitoval knedlík, ale zapomněl na housky, které už doma žádné nezbyly. Což o to, ty se dají nahradit i starším chlebem, ale dokážu to ještě? Nevznikne mi z toho mazlavá hrouda bláta po dešti? Tu bych přece nemusel vařit, stačilo by skočit pár kroků za humna na pole, tam se jich válí dost. Nebo tenisák? S tím by to bylo horší, kurty jsou až na druhém konci vesnice.

Dneska se už bohužel nenajde moc restaurací, hospod a podobných podniků, kde se patlají s vlastními knedlíky, většinou je nakupují od různých velkovývařoven nebo supermarketů a potom okoralé ohřívají několik dní. Nu, pak se člověk ani nediví, že zahraničním turistům tenhle náš tradiční příkrm ne vždycky zachutná a třeba ke svíčkové se dožadují špaget, které jsou doma zvyklí jíst ke všemu.

A tak jsem se snažil uklidnit sám sebe, že horší než v té hospodě u Lužin to snad nebude a že vaření knedlíků je něco jako jízda na kole. Jednou se to naučíš a už to nikdy nezapomeneš. Někteří jedinci se s uměním uvařit perfektní a neodolatelný knedlík dokonce už narodí, ale mezi takové rozhodně nepatřím.

„Nechceš recept? V té spodní přihrádce mám...“ Zkusila se zeptat Soňa starostlivě. Než aby mi otevřeně řekla, že bez receptu po tak dlouhé pauze se pustí do přípravy knedlíků jedině trouba a že to pak po mě jíst nebude, mi vstřícně nabídla pomocnou ruku. Jenže mé ego se vzbouřilo, vnitřně zaburácelo, co bych to byl za chlapa, kdybych se snížil k nějakému hloupému receptu, a já ji ani nenechal domluvit. Je fantastická, jen maličko povytáhla obočí, zřejmě se pro jistotu zamyslela, jestli nemají v hospodě na náměstí už zase zavřeno. A bez dalšího slova se odebrala zušlechtit domácnost adventní výzdobou.

Teď už to trochu zkrátím, a abych vás nenudil svou nedělní dopolední anabází v kuchyni, uvedu jen pár postřehů.

Už jste někdy v pravidelných minutových intervalech sundávali rukama, bohatě ozdobenýma kousky knedlíkového těsta z kuchyňské linky dvě zvědavé, neodbytné a hodně chlupaté kočky? Přišly s tím, že mi chtějí pomoct, ale já jim nevěřil, bylo mi jasné, že hodlají tu podivnou hmotu rozmatlat po celé kuchyni. Opět musím ocenit svou ženu, nevím, kolik pak našla ve svém jídle vzorků jejich srsti, ale tvářila se, jakoby si ničeho nevšimla. Jen dodám, že s vařečkou nebo dokonce s nějakým robotem při hnětením těsta to mám podobně jako s těmi recepty, takovými zbytečnostmi se nezdržuji a hňahňám ho pěkně ručně.

Sázení připravených syrových knedlíkových šišek do hrnce s vařící vodou byl pro mě obřad, který by si svou důležitostí a náročností nijak nezadal s prvním pohlavním stykem panice a panny. Podaří se mi tu zrádnou, jakoby živou nakynutou hmotu vyjmout z porcelánové mísy tak, aby jí půlka nezbyla přilepená na dně? Dokážu ji natolik dotvarovat, aby aspoň vzdáleně připomínala válec, a nezanechám v ní hluboké krátery po svých prstech? A konečně, zdaří se mi výsledné těleso ponořit do bublající kapaliny tak, abych přitom vytlačenou vodou neopařil listy fíkusu, třesoucího se strachy na odlehlé protější straně kuchyně u okna?

K závěru svého alchymistického výkonu jsem si kladl otázku přímo hamletovskou. Být či nebýt? Už vytáhnout nebo ještě chvíli vařit? A, krucinálfagot, kde jsou špejle, abych do té zvrásněné a popraskané krajiny, za kterou by se nemusel stydět ani Měsíc se svým povrchem, mohl píchnout a zjistit, jestli není uprostřed syrová? A proč, proboha, mi ten knedlík před hrotem špejle, kterou jsem konečně nalezl, tak laškovně ujíždí do všech stran?

Kaji se. Hluboce se kaji a slibuji, že už to nikdy nebo aspoň hodně dlouho neudělám. Omlouvám se své drahé ženě, že jsem ji svým kuchařským výtvorem na několik hodin po jeho konzumaci znemožnil pokračovat v bohulibé adventní výzdobě a donutil k hlubokému odpolednímu spánku. No a co, tak se teda přiznám dobrovolně, vytuhnul jsem taky. Jako ten špalek.