Nechoďte na poštu na pražských Lužinách

S balíkem k odeslání si stoupla do desetihlavé fronty a podívala se na hodinky. Tři otevřené přepážky, balíky sice přijímá jen jedna z nich, ale ona má dostatečnou rezervu a ten místenkový autobus by mohla v pohodě stihnout.  

Nějaké paní v šedém zimníku připadala cena příliš vysoká, jeden mladík ve sportovní bundě div nevystál důlek, než našli jeho zásilku. Lidiček před ní prostě ubývalo jak zrnek písku v zadrhnutých přesýpačkách. Konečně byla u okénka a chystala se položit svůj balík na pult.

„Pan Vonásek, pojďte si sem,“ zavolal z přepážky obsluhující pošťák.

„Jakto, vždyť teď už jsem na řadě já?“ Zaprotestovala překvapeně se zdviženým obočím.

„Pan Vonásek tady má expresní zásilku, má přednost, musíte počkat, zaplatil si to,“ odbyl ji pošťák.

„Když zaplatil, tak zaplatil, asi se nedá nic dělat,“ pomyslela si, přešlápla z nohy na nohu a opět se koukla na hodinky. Ještě to bylo v pohodě.

Pan Vonásek se přihasil a dlouze zkoumal eventuální poškození přišedší zásilky. Minuty utíkaly, konečně kývnul a zmizel do nenávratna i se svým balíkem.

„Konečně,“ chtěla si oddechnout.

Šups. Bez jediného slova jí pošťák vystrčil před nos do okýnka cedulku „Zavřeno“ a začal si cosi kutit uvnitř.

„Prosím vás, kdy zase otevřete?“ Zkusila se ho zeptat.

Ticho. Ani se neotočil, jen se věnoval svým papírům. Po chvilce k němu přišel kolega a ona zadoufala, že snad konečně zase otevřou.

Pošťáci o čemsi debatovali, leč přepážku nechali nekompromisně zavřenou. Rychle se koukla na mobil, provozní doba pošty na Lužinách v pořádku, žádná poznámka o výluce balíkové služby. Čas letěl, začínala být nervózní.

„Zastupuje vás někdo? V tuhle hodinu máte mít otevřeno.“ S oroseným čelem a menším úsilím zachovala klidný tón.

Jeden ze dvojice pošťáků konečně zareagoval, jeho hlas na rozdíl od jejího nebyl vůbec věcný: „Nerušte, nemluvte na nás, copak nevidíte, že je zavřeno?!?“

„Proč zavřeno?“ Nedala se. „Sice chápu, že toho máte před Vánoci hodně, ale teď máte otevírací hodiny, tak se na mě neutrhujte a obslužte mě.“

Ticho jak na hřbitově po setmění, žádná reakce od pošťáků.

„Už tady čekám bůhvíjak dlouho a ani se neobtěžujete se mnou komunikovat. Takhle mi kvůli vám ujede autobus, na který jsem si koupila místenku. Zavolejte mi vedoucí!“ Rozhodla se dožadovat svých práv.

Slovo „vedoucí“ zapůsobilo magickým účinkem. Nikoli však na pošťáky v zavřené balíkové přepážce, ale na jejich kolegyni, která seděla u vedlejšího okénka, s balíky neměla nic společného, ale celou konverzaci (vlastně nekonverzaci) slyšela.

„Paní, pojďte si ke mně, já vám to přijmu.“

Úleva. Předání balíku, zaplacení, děkuji, prosím, pár úsměvů, na shledanou, hezké Vánoce. Celé to trvalo jen chvilku.

Z pošty vylítla jak namydlenej blesk, skočila do metra, podjela půlku Prahy a autobus stihla jen proto, že měl kvůli objížďkám a dopravním zácpám už na odjezdu zpoždění. Udýchaně se zabořila do sedačky a dumala, jestli by si při příští výpravě na tuhle poštu neměla radši vzít dovolenou.

Co dodat?

Česká pošta má svá specifika, nadávají na ni nejen zákazníci, ale mnohdy i samotní zaměstnanci. Je jich málo (aby se ušetřilo), musejí dělat všechno možné, jen ne vlastní pošťačinu (aby se vydělalo), takže to potom celé funguje nemlich stejně jako ty zadrhnuté přesýpačky.

Jenomže když ono se chce, tak to nakonec i jde, ale nikoli zásluhou České pošty jako takové. Zásluhou lidí, jednotlivců, kterým snad navzdory všemu zůstala pošťácká hrdost nebo jsou prostě pracanti od povahy. No, ale když se nechce, tak to nejde, zavře se do přepážky a utrhuje se na zákazníky.

Kupodivu to šlo i na druhé straně. Kdesi na Vysočině zazvonil hned druhého dne pošťák u jedné starší paní a potěšil ji tím balíkem. Byl to holt ten, který se ještě nenakazil pošťáckou nemocí házet lidem do schránky oznámení, přestože jsou doma a na svou zásilku netrpělivě čekají celý den.

Holt všechno je o lidech, nejen o pošťácích, kuchařkách a prodavačích, ale taky třeba o doktorech, inženýrech a jim podobných. Záleží na tom, jestli svou mnohdy shora nedobře řízenou práci dělají jen z nutnosti nebo jestli dokážou na druhé straně té pomyslné přepážky vidět člověka, který je na jejich konání závislý. A platí to všude, nejen na té poště na pražských Lužinách.