Ne znamená ne!

„Moc se ke mně nepřibližuj, nebo toho budeš litovat!“ Pravila Maruška hned na začátku našeho minulého cukrárenského setkání v okamžiku, když jsem jí chtěl pomoct z kabátu. Uhnula mi, sundala si ho sama a zamračila se u toho.

Z jejího lehce huhňavého hlasu jsem vytušil, proč mě od sebe odhání, ale dělal jsem, jako bych si ničeho nevšiml: „Proč, proboha, má krásná dámo? Tvá těsná blízkost je mi natolik příjemná, že jsem kvůli ní ochoten nechat se zavřít do vězení.“

Maruška se rozesmála: „Houbeles do vězení, Honzo, ale nerada bych tě nakazila. Minulý víkend jsem pořádně prostydla a ještě pořád trochu kejchám. Však jsem ti taky chtěla rozmluvit tohle naše dnešní setkání, ale ty ses nedal.“

„Dobrou chuť...“ „Díky, jste hodná...“ Proběhla v mezičase krátká konverzace se servírkou, která nám přinesla kávu s větrníkem, a pak už jsem se zas obrátil na svou zlatovlasou kamarádku: „To je mi líto, Maruško, už jsem si myslel, že chceš ty letmé dotyky při svlékání z kabátu považovat za sexuální obtěžování a nechtěl jsem tomu uvěřit. Ale teď, jestli chceš, tak mi o tom povyprávěj. Víš přece, že zpovědí se člověku uleví, a hned ti bude líp na duši i po těle.“

„Ale vždyť mi v zásadě nic není,“ mávla Maruška rukou. „A moc mě tady těmi svými dvojsmyslnostmi nezlob nebo ti nic neřeknu.“ Načež se krátce občerstvila, pohodlně opřela v křesílku a spustila.

***

Honzo, já některým těm dnešním mladým matkám fakt nerozumím. Možná sis toho taky všimnul a snad je to i moderní, ale své děti prakticky vůbec nevedou k poslušnosti a všechno jim dovolí. Víš, za mě, když se dítěti řeklo ne, tak se to myslelo doopravdy a ten potomek si danou věc prostě nesměl dovolit, jinak dostal za ucho. Ale dneska? (Maruška pokrčila rameny a nechala viset konec věty nad cukrárenským stolkem).

Minulý víkend jsem byla zase v jižních Čechách za maminkou. Chtěly jsme vyrazit na procházku, že to vezmeme k cípu rybníka a pak půjdeme podél potoka. Jenomže hned na začátku jsme narazili na sousedku Marcelu s jejím malým synkem Jaroušem, ti se k nám přihrnuli, a že jako půjdou také. Moc se mi to nelíbilo, jakobych tušila průšvih, ale nechtěla jsem být neslušná a odmítnout jejich doprovod. A moje maminka jakbysmet.

Marcela je právě jednou z těch moderních matek a podle toho to taky vypadalo. Courali jsme se jak s hnojem, Jarouš pořád zdržoval, dělal blbosti, kopal do zbytků sněhu a mlel, že ho to nebaví a že si chce jít domů hrát s tabletem.

„Jaroušku, koukej, támhle sedí kos. Brzy přijde jaro, on si se svou kosicí postaví hnízdo a budou mít spolu mladé,“ chtěla jsem toho kluka nějak zaujmout a ukázala na černého opeřence na stromě.

Jarouš se na toho ptáka ani nepodíval, prohlásil: „Já chci bonbon!“ A zadupal nohama. Marcela hned přiskočila, sáhla do kapsy, vytáhla požadované cukrátko, rozbalila ho a šoupla svému synovi rovnou do pusy. Podobné scénky se s drobnými obměnami zopakovaly ještě několikrát, až to vypadalo, že Marcela není Jaroušova matka, ale služka. Když jsem se na ni tázavě podívala, hned věděla, co mám na mysli a stranou mi pošeptala, že jinak by ho chytil hysterák, což ona rozhodně nehodlá dopustit.

To už jsme byli u potoka a došli na takovou malou loučku, kde byl trochu vyšší zasněžený břeh, na kterém se producírovalo několik kachen. Obvykle bývají u rybníka, ale tentokrát se asi rozhodly, že si udělají výlet, možná proto, že to tam nebylo zamrzlé. No a Jarouše nenapadlo nic lepšího, než se k těm kachnám rozběhnout a snažit se je odehnat pryč.

„Jaroušku, ony potřebují klid, tobě by se taky nelíbilo, kdyby tě někdo vyrušoval a zaháněl,“ naivně jsem se pokusila vychovávat cizí dítě.

„Mně se líbí, jak se bojí,“ odpověděl ten holomek. Vrátil se a hned chtěl svůj výpad zopakovat, protože kachny tam pořád byly.

To už se přidala i jeho máma: „Miláčku, neběhej tam, uklouzne ti to, spadneš do potoka a namočíš se.“

Marcelina slova se ukázala býti přímo prorocká. Ten kluk ji pochopitelně neposlechnul, rozběhnul se zase ke kachnám, na břehu mu to podjelo a šup, už byl v potoce. Žádná velká hloubka tam nebyla, ale při jeho výšce mu voda sahala až po pác. Začal ječet, drápat se ven, ale jak bylo kluzko, tak mu to nešlo a padal zase zpátky.

Marcela jen vytřeštila oči a než aby začala jako správná samice zachraňovat svoje mládě, přimrzla na místě a křičela: „Proboha, dělejte někdo něco, honem!“ No a já, jak jsem stará, tak jsem blbá, krátce jsem koukla za svou maminku, ta věděla, mrkla na mě a já běžela Jarouše vytáhnout. Kupodivu to šlo rychle, mám super zimní boty a ani mi to moc neklouzalo, ale to víš, musela jsem do vody a zmáčela se až ke kolenům. Fuj, to byla ledárna, málem mi upadly nohy.

No, co ti mám povídat, kluk najednou zkrotnul jako beránek, zezelenal a roztřásl se zimou. Ve mně se probudily dávno zapomenuté mateřské pudy, strhla jsem ze sebe zimní bundu, zabalila do ní Jarouše, a že teda jako budeme upalovat domů. Marcela za námi poskakovala jak tajtrlík, jestli prý nechci, aby si Jarouše nesla sama, ale já nehodlala nic riskovat, ona je takové tintítko a bůhví, jak by to celé dopadlo. Moje maminka vyvinula na svůj věk nevídanou rychlost, držela se mnou krok a občas se otočila na Marcelu, aby ji trochu uklidnila. Nu a kachny? Ty kachny se vrátily na svoje místo a skoro to vypadalo, že se Jaroušovi posmívají.

Zpátky to šlo rychle, netrvalo nám to víc než nějakých patnáct minut, Marcelu s Jaroušem jsem u jejich chalupy zanechala svému osudu, ať si ho už za pomocí svého manžela dosuší sama, a s maminkou jsme to obrátily domů. Tak to víš, že mě pak mamča sušila celý zbytek odpoledne u kamen jak zmoklou slepici a nalévala horkým čajem s rumem jako nějakého námořníka. Už mi bylo zase fajn, ale holt jsem nastydla a ještě se mi toho nepodařilo úplně zbavit... pčík! (V tu chvíli jsem nevěděl, jestli Maruška kýchla jako stylové dokreslení svého vyprávění nebo jestli to na ni prostě přišlo jako už párkrát předtím).

No, abych to dokončila, z celé té legrácky s Jaroušem jsem měla dost rozporuplné pocity. Jasně, že jsem se plácala po ramenou, jak jsem byla za hrdinku, ale toho kluka mi bylo svým způsobem líto. Ne, že se zmáčel v ledové vodě, to si tak trochu zasloužil, spíš jsem si kladla otázku, co z něj při té Marcelině výchově nevýchově jednou bude, až vyroste. Ta holka ho prostě nedokáže zvládnout ani v tomhle věku, tak co bude dál?

***

„Máš svatou pravdu, odvážná půvabná dámo, ne by ve výchově mělo znamenat opravdu ne. Ale teď chvilku počkej, hned se vrátím,“ oslovil jsem Marušku, jakmile skončila se svým vyprávěním. Skočil jsem si cosi vyřítit u cukrárenského pultu, pak jsem přistoupil úplně blizoučko až k Marušce a přiťuknul si s ní sklenkou něčeho dobrého na zahřátí a na definitivní zahnání zbytků jejího nachlazení.

„Ty riskuješ, Honzo, až začneš kejchat jako já, tak si mi pak nestěžuj,“ zhodnotila Maruška můj počin se smíchem.