Navždy druhý

„S Lubošem tancovat nebudu, je to bačkora, ten by mě nemačkal.“ Odpověděla Lenka na otázku své kamarádky, proč si na zábavě nechce zatančit ploužák se svým nejlepším kamarádem.

Ti dva se znali už od kočárků z dob, kdy s nimi jejich maminy drandily okolo paneláku a nechávaly je prospat na čerstvém vzduchu v parčíku za obchodem. Vrstevníků v sousedství moc neměli, a tak byli odkázáni prakticky jeden na druhého.

Jenomže jejich role byly poněkud obrácené, než by člověk u vyrůstajících dětí předpokládal. „Hlídej, jestli někdo nejde, a když tak pískni signál,“ neříkal při loupeživých výpravách na hrst sousedových rynglí Luboš Lence, ale Lenka Lubošovi. On se jen ustaraně rozhlížel pod stromem a říkal si, že by snad bylo lepší, kdyby na ty ryngle vůbec nechodili. Ale nikdy nemusel čekat dlouho, Lenka vždy sjela za pár minut dolů a s širokým úsměvem mu ze svých kapes nabízela ty šťavnaté sladké plody. Ve škole před hodinou opisovala domácí úkoly ona od něj. Ne, že by byla hloupá a učení jí nešlo, prostě na takové zbytečnosti neměla čas.

Jak šly roky, tak všichni začali předpokládat, že ti dva mladí k sobě patři a že se jednou vezmou. Všichni včetně obojích rodičů a dokonce včetně Luboše. Všichni kromě Lenky. Luboš o ní snil, tajně po ní toužil, ale ne a ne sebrat odvahu k prvnímu kroku. Ale o to víc se snažil jí ve všem vyjít vstříc, být na ni milejší a hodnější. Až jednou, když šli poprvé na tancovačku, tak se jí cestou domů pokusil zlehka sevřít v náručí a políbit. „Luboši, nech toho. Promiň, jsi bezva kamarád a já tě mám ráda. Ale jinak než si myslíš.“ S těmito slovy se vykroutila z jeho opatrného objetí, vzala ho po kamarádsku za ruku a celého schlíplého odvedla domů. Hluboce by se mýlil ten, kdo by si myslel, že se po téhle příhodě Luboš stáhne. Naopak ještě přidal na své vstřícnosti, až jí to přišlo trapné a začala se mu vyhýbat.

***

Radim. Jak už to ve správné červené knihovně bývá, prostě se najednou zjevil. Osud ho na pár měsíců pracovně zavál z velkoměsta do firmy, ve které Lenka pracovala. Protřelý buldozer ženských srdcí najednou zjistil, že se v Lenčině malém městečku nudí a rozhodl se zpestřit si svůj tamní pobyt jí samotnou. Jejím tělem.

Panečku, to byl najednou ploužák. To bylo tango. A nejen na tanečním parketu. Lenka měla pocit, že do jejího života vstoupil bůh, pro kterého není žádná překážka dost velká na to, aby ji nepřekonal.

Před návratem domů jí Radim sliboval, že za ní bude jezdit, bude jí volat a psát. A až si to tam u sebe trochu líp zařídí, odveze si ji s sebou. Napořád. Zpočátku párkrát přijel, když nepřijel, tak aspoň napsal nebo zavolal. Čím dál, tím míň. A pak si Lenka už jenom namlouvala, že to je to pořád takové krásné, jako to bylo dřív. Dlouho jí trvalo, než pochopila, že není, že už se neobjeví, nenapíše ani nezavolá. Tak dlouho, až se jí zatím pěkně zakulatilo bříško. 

***

„To víš, že mi to nevadí, strašně rád bych si tě vzal i s tím maličkým.“ Říkával Luboš, když potkával Lenku drandit s kočárkem okolo paneláku a nechávat dítko prospat na čerstvém vzduchu v parčíku za obchodem. Říkával, říkával, až Lenku ukecal. Nakonec co jiného jí zbylo, když na všechno byla sama, stařičcí rodiče už pomoct nedokážou. Spíš sami Lenčinu péči potřebují.

A tak začali drandit spolu. A nejen drandit s kočárkem, vzali se, začali spolu bydlet a žít. Luboš byl najednou šťastný, vždyť se mu splnil sen. Žehlil, pral, do práce chodil, luxoval. I s Lenkou se občas pomiloval. Tak nějak opatrně, bál se, aby ji přitom moc nepomačkal. I s maličkým by doma zůstal, kdyby mu to Lenka dovolila. Jenomže nedovolila, nebyla šťastná, byla smířená a jen jiskřičky štěstí v ní na moment zažehával pohled do očí maličkého. Ty byly úplně stejné jako Radimovy oči.

Teď by měl správně náš příběh skončit. Lenka by si měla časem zvyknout a její manželství s Lubošem by mělo pomalu plynout jako klidná řeka bez peřejí a bez vodopádů. A měli by mít spoustu společných dětí. Jenomže život není zas tak jednoduchý, náš příběh nekončí a pokračuje úplně jinak.

***

Radim na Lenku už skoro zapomněl. Žil ve velkoměstě poblíž svých rodičů, pracoval a bavil se po svém. Po Lence přišla Marta, s tou vydržel jen několik týdnů, pak Věra, takový výstavní blonďatý kousek, tak si ji nechal o trochu dýl. Když ho i Věra nakonec omrzela, následovaly další. Snad by je s lehkostí sobě vlastní střídal až dodnes, kdyby jednoho dne osud neudeřil jako blesk z čistého nebe.

Radimovi po náhlé srdeční příhodě zemřela maminka a jeho taťka se psychicky zhroutil. Radim se k němu na čas nastěhoval, a ač sám hluboce otřesen, snažil se tátu podržet nad vodou. „Bože, jak já tvou maminku miloval. A jak ona milovala mě, Radime, to si ani neumíš představit.“ Slýchal z tátových zkoušených úst. Z úst člověka, který ho kdysi zplodil, který se teď bezmezně trápil a poté jen pomaličku sžíval s rolí vdovce. Z úst člověka, jehož by měl být Radim kopií.

„Opravdu tátovou kopií?“ Napadlo Radima, když už bylo jeho taťkovi o tolik líp, že se syn mohl nastěhovat zpět k sobě domů. Vstal z ošoupaného křesla a pohlédl na pečlivě ustlanou postel. „S kolika ženami jsem se už vlastně vyspal? Miloval jsem však některou z nich doopravdy jako táta mámu?“ Jako by na něj dopadla tíha všech bezstarostných plytkých vztahů, až se najednou rozbrečel. Sám nad sebou. Radimovy slzy jako by z jeho srdce odnášely vzpomínky na léta vášně bez lásky a tvořily v něm prázdnotu, prahnoucí po zaplnění. A pak si najednou vzpomněl na Lenku. Na tu, dávnou divokou a nenasytnou bytost, která se jeho životem prohnala jako uragán a jíž zplodil své jediné dítě. Jeho mysl se na moment vrátila do jejího náručí. „Zná mě ještě?“ Ptal se jeho rozum. „Zkus to! Musíš!“ Poroučelo srdce. 

***

„To je přece Radimovo písmo.“ Lence se zatajil dech, když našla dopis ve schránce, vracejíc se s malým z procházky okolo paneláku a v parčíku za obchodem. Myslí jí proběhly všechny ty jeho dopisy dávno vyhozené. Obálku roztrhla ještě na chodbě, dala se do čtení a...

A byla ztracená. Prolétlo pár tajných psaníček a telefonů, jedno dvě rychlá setkání. Vdaná, nevdaná, jednoho odpoledne napsala Lubošovi omluvný dopis na rozloučenou, sebrala pár nejnutnějších věcí a i s malým odešla za Radimem.

I zde by měl náš příběh opět končit. Lenka se rozvede a tu spoustu dalších dětí bude mít se svou první láskou, s Radimem. Snad se ten dávný světák a buldozer ženských srdcí opravdu změní a vztah s Lenkou se stane zrcadlem lásky jeho rodičů.

Ale co Luboš? Ten tak strašně hodný, nešťastný a navždy druhý? Půjde se utopit nebo se dá na pití? Dejme mu naději a věnujme mu ještě aspoň pár krátkých řádků.

Rybník za městem s chladnou hlubinou obešel velikým obloukem. Své neštěstí neutápí v alkoholu, propadl sladkostem. Obden ho můžeme vídat, jak po práci vysedává v maličké cukrárně u náměstí. Proč obden, proč ne každý den? Chodí tam tehdy, když prodává ta starší paní. Která? Nu přece ta rozvedená, co jí tolik let trvalo, než odešla od muže, který ji mlátil. Ta, která by snad byla šťastná, kdyby na ní byl někdo opravdu hodný.

Tak krátce nahlédněme a buďme diskrétní, dnes jsou tam spolu sami. Luboš pojídá větrník, ta paní s ním sedí u stolku a něco mu tiše vypráví. Otočme se a pojďme pryč, snad jí dnes poprvé zlehoučka položí na ruku svou dlaň. Tu dlaň, co nemačká. Snad už konečně přestane být tím navždy druhým.