Navrácený uprchlík

„Maminko, řekni mi, kde je tatínek, proč ještě nepřišel domů?“ Zeptala se malá Věruška s nadějí v hlase.

S tátou si rozuměla, milovala jeho poutavé vyprávění nejen o dracích a princeznách, ale i věcech docela obyčejných. Dokázal jí je vždy podat tak, aby jim ve svých čtyřech létech rozuměla a zaujaly její dětskou mysl.

„Věruško, pojď ke mně. Tatínek se k nám už nevrátí. Odešel od nás a nastěhoval se k jedné cizí paní...“ „Ne, neplakej, vždyť už jsi velká holka a budeš mi pomáhat, však my to tady spolu zvládneme.“

Manželské rozpory mezi Simonou a Jindrou byly sice skryté, aby je maličká nezpozorovala, ale o to hlubší. Jindra si postupem času vypěstoval ke své manželce tak silný odpor, že jakákoli další nevinná neshoda názorů ho od ní vzdalovala víc a víc. Manželský sex už ani nepřicházel v úvahu, a tak když se v jeho životě objevila Naďa, cítil, že se musí rozhodnout. Buď to bude doma snášet dál nebo za cenu ztráty maličké začne znovu. Moc dlouho se nerozmýšlel, sbalil si svých pět švestek a šel. Po čase následoval rozvod, který mu maličkou přisoudil jednou za čtrnáct dní na víkend.

***

Jindrovy představy o krásném a harmonickém životě s Naďou netrvaly dlouho a po necelém roce vzaly definitivně za své. Její počáteční zamilování, plné citu a divoké vášně vyšumělo do ztracena, podobně, jako se jí to stalo už poněkolikáté za sebou. „Promiň, Jindro, věřila jsem, že nám to klapne, ale já už k tobě nic necítím. Nezlob se na mě, nemůžu za to, ale pochop, že bez lásky s tebou nedokážu dál být.“

Jindra se několik dní trápil, nespal, nadával na ženské pokolení, v práci nebyl k ničemu. Pak ho kolega pozval na víkend na svou chatu, nasadil mu pivní kúru, čímž ho vrátil do reality a do normálních kolejí. Jindra si pronajal maličkou garsonku a stal se klasickým „singlem.“ Jeho život se zklidnil, hleděl si sám sebe, své práce a přátel, ale s ženami navazoval pouze krátkodobé vztahy. „Pro občasné zpestření života medvěda samotáře,“ takhle si svůj stav v žertu sám pro sebe pojmenoval. 

***

Čas ohladil hrany sporů mezi Simonou a Jindrou, exmanželé spolu dokázali řešit otázky Věruščiny výchovy racionálně a bez zbytečného dohadování. Věře nedávno minulo šestnáct a s tátou trávívá mnohem víc času, než jim tehdy přiřkl soud. „Zítra ráno v osm se pro tebe stavím, Věro, koukej být nachystaná, v Harrachově už na nás budou čekat a užijeme si bezva lyžařský víkend.“

Následujícího rána sice Věra čekala na tátu před domem, ale byla v „civilu“ a bez lyží. „Táto, prosím tě, nešel bys na chvilku nahoru, máma je v průšvihu?“ Jindra se zarazil. Jakkoli byly jeho současné vztahy se Simonou korektní, návštěvám u ní doma se vyhýbal, většinu věcí řešívali na neutrální půdě. Jenže Věra měla uslzené oči a její slova zněla natolik naléhavě, že nakonec souhlasil.

„Ne, ne, já to zvládnu, nemusel jsi sem chodit.“ Simona ho uvítala s roztěkanýma očima, ozdobenýma tmavými kruhy od nevysání. „Tak spusť, co se stalo?“ Nenechal se odbýt. Po delším pobízení se poněkud nesouvisle rozhovořila přerývaným hlasem: „Z testů mi našli nádor. Prý je to moc zlé. V pondělí mám jít na operaci, bůhví, co mě čeká potom. Jindro, jdi pryč a nech mě být. Já asi brzo umřu. Slib mi, že se postaráš o Věru. Promiň, jsem protivná, strašně se bojím.“

Jindra se rozmýšlel asi tak pět vteřin. Krátce pohlédl na dceru, jakoby telepaticky mu potvrdila jeho rozhodnutí. Simoninu prosbu, aby šel pryč, vyslyšel jen zčásti. Rychle vypadl, stavil se doma pro to nejnutnější a za půl hodiny se vrátil. Všechno ostatní počká.

***

Simona má po operaci, ale prognóza není nijak optimistická. Objevilo se několik metastáz a čeká jí dlouhodobá léčba s nejistým výsledkem. Jindra se k ní a k Věře definitivně nastěhoval a svojí bývalé ženě se snaží pomáhat, jak jen je to možné. Činem i slovem, pohledem i dotykem.

Lékařská věda sice není všemocná, ale společně s vůlí a nadějí dokáže mnohé, občas i zázrak. A tak se Jindra včera pokusil o terapii šokem a překvapil Věru otázkou: „Mladá paní, směl bych vás požádat o ruku?“ Jeho slova byla upřímná. „Ráda,“ stiskla jeho dlaň, v duchu jí blesklo hlavou, „o důvod víc, proč to prostě musím dát.“ V jejích očích po dlouhé době aspoň na krátkou chviličku zajiskřily šibalské plamínky štěstí.