Natoč jedno nealko pivo, dělej!

Jezdíte rádi na dovolenou? Inu, hloupá otázka, kdo by si nechtěl párkrát za rok odpočinout od práce a běžných domácích starostí, zabouchnout dveře svého obydlí a vyrazit někam pryč do ciziny nebo jen tak po vlastech českých.

No jo, ale ono to není jen o koupání v moři či rybníku, pobíhání po zámcích na Loiře nebo v Pomoraví, je to i o tom, aby se tam o vás někdo postaral včetně žaludku. Možná to vyzní trochu přízemně, ale ne nadarmo se říká, že plné břicho dělá spokojeného hosta.

Minulý týden jsme i my se Soňou vypřáhli z šedi všedního života a zamířili do nádherného koutu naší vlasti, do adršpašských skal.

„Přijeli jste moc brzo, recepční tu ještě není a pokoje určitě nebudou uklizené. Musíte počkat do tří, dáte si zatím něco?“ Optal se nás tlouštík, jakmile jsme dorazili do hotelu, který zde z důvodu reklamy nebudu jmenovat. Takto číšník hotelové restaurace s prořídlými vlasy, žoviálním vystupováním a silnější postavou. Na dotaz, zda obsluhují i na zahrádce přikývnul, řekl, abychom se šli posadit, že je hned u nás.

Hlad jsme neměli, ale i kdyby ano, při pohledu na jídelní lístek by nás stejně rychle přešel. Jídel jen pár a ceny, za které by se nemusel stydět ani restauratér z centra naší metropole. „Dáme jedno orosené?“ Zeptal jsem se své drahé choti, žízniv po celé cestě.

„S tebou vždy ráda, ale pro mě nealko,“ dočkal jsem se odpovědi, doprovázené úsměvem.

Inu, nevím, tlouštík možná u výčepu usnul horkem, tak jsme si tam ze zahrádky museli dojít sami, jinak bychom se asi nedočkali a padli žízní.

„Jé, to je pěkný pokojík,“ zaradovala se Soňa při vstupu do našeho dočasného bydliště.

Leč já ji poživačsky maličko zklamal: „Jo, super. Snídaně jsou od osmi do desíti, ráno si můžeme přispat.

Nicméně druhého dne nás slunko a vidina skalních stěn přece jen vytáhla celkem brzy a my se spořádaně dostavili na snídaní čtvrt hodiny po otevření. Uvítaly nás poloprázdné mísy se studeným bufetem, probrané pečivo, pár okoralých kousků sladkého, a tak dál. Holt ranější ptáčata byla rychlejší a doplňovaní, zajišťované spící pannou a mladičkou dlouhovláskou jaksi nefungovalo. Tito dva zmiňovaní činili s včerejším tlouštíkem triumvirát tamní obsluhy, a namísto doplňovaní snídaňového proviantu pokuřovali a popíjeli kafíčko venku.

Přijeli jsme v sobotu a takhle nějak to v hotelové restauraci fungova... totiž pardon, nefungovalo až do rána následujícího pátku. Jednou byl čerstvě přibyvší dvojici hotelových hostů odepřen vstup do vnitřní části restaurace s tím, že by triumvirát nestihl obsluhovat, a ať se tedy jdou posadit ven. Inu nemohli, bylo tam plno, neb dorazil autobus jakýchsi turistů. Podruhé bylo jednomu taťkovi od rodinky vyčiněno, že přece personál nebude lítat po place se šrajtoflí, a ať si jde pěkně zaplatit útratu na bar.

„Zítra odjíždíme, co kdybychom jim ještě zkusili dát šanci?“ Navrhla Soňa pátečního večera poté, co jsme se prakticky celý týden stravovali ve velmi příjemné hospůdce kousek od skal.

„Tak jo, lásko, tvé přání je mi rozkazem,“ souhlasil jsem s vědomím, že to v případě potřeby jednou přežiju bez večeře.

I sešli jsme dolů a hned nám bylo cosi podezřelé. Vnitřní restaurace otevřená, v ní i venku spokojení debužírující a popíjející hosté, a uprostřed všeho nová tvář.

„Dobrý večer, posaďte se, hned vám přinesu jídelní lístek,“ oslovila nás s úsměvem... inu, já vám nevím, jak je to možné, že kypré blondýny mají pokaždé něco do sebe. Tahle vypadala trochu jako moje Maruška, akorát v poněkud mladším vydání.

Za moment byla u nás s nabídkou jídel, pak hned s načepovanými nápoji. Mezitím stihla probudit spící pannu větou: „Natoč jedno nealko pivo, dělej!“ A před donáškou krmě na náš stůl rozpohybovat dlouhovlásku: „Ty čtyři půllitry přece uneseš a pohni trochu, u posledního stolu venku už čekají.“ Být tam ten večer i tlouštík, určitě by se i on dočkal popohnání.

„Chutnalo vám? Přáli byste si ještě něco? Nedáte si po večeři kafíčko?“ Přilétla k nám kyprá blondýna, jakmile jsme odložili příbory.

„Víte,“ pomalu jsem protáhl, „jsme tady od minulé soboty, doteď to tu vypadalo jako v zamrzlém zámku u hladových Suchánků, dneska jste přišla vy a vnesla do toho jiskru.“

Čekal jsem drobné načutnutí pod stolem od Soni za svou nevymáchanou hubu, leč místo toho jsem se dočkal reakce od kypré blondýny. Na moment ztvrdla v rysech, pak rozjasnila tvář a pravila: „Však taky mi tady všichni říkají šílená Nikola. Ale jedno vám povím, když pracujete s lidmi, tak vás to musí bavit a i obyčejnou práci servírky je potřeba dělat srdcem. Můžu vám prozradit, že mám doma desetiletou holku a devatenáctiměsíčního kluka, a když pohlídá manžel, tak si sem chodím odpočinout. Jen doufám, že dneska nezavolá, že mu malej nemůže usnout. Ale teď pomiňte...“ Dodala na závěr a odkvačila se postarat o žaludeční komfort dalších hostů.

Rozšířit nabídku jídel v hotelové restauraci, ba ani umravnit ceny se šílené kypré pohledné blondýně Nikole sice nepodařilo, ale svým přístupem nás potěšila ještě jednou. Druhý den při snídani, poletovala mezi kuchyní a švédskými stoly, přinášela, odnášela, popoháněla ostatní, a najednou bylo všeho dost. Potvrdila nám prastarou pravdu, že ať už jde o jakoukoli práci, všechno je o lidech, o jednotlivcích, kteří ji dělají. Na samý závěr aspoň trochu vylepšila celkovou reputaci hotelové restaurace a projasnila nám konec dovolené. Za to jí patří náš upřímný dík.