Nastěhovali se k nám na patro Romové

„Remélem tetszik... totiž pardon, ať vám chutná. Já tu krátce a eště mi to plete.“ Mladá štíhloučká cikánka s vlasy jako uhel před nás postavila kávu s větrníky a omluvně se usmála svýma ďábelsky černýma očima.

„Köszönöm szépen,“ využil jsem znalostí svých asi deseti maďarských slov a pokusil se jí poděkovat v jazyce, kterým na nás promluvila. Usmála se ještě jednou a odfrčela s takovým temperamentem, že jí málem odskakovaly jiskřičky od podpatků.

„Hezká kočka, viď, Honzo, jak se ti líbí?“ Srkla si zvědavě kávy moje kamarádka Maruška. Blonďatá dáma zcela opačných proporcí s nepopsatelně krásnou zralou barokní postavou, která dobře ví, jakou pro ni mám slabost.

„Nepopírám, že má šmrnc, Maruško. Vždyť i v literatuře je popsána spousta případů, kdy se seriózní a důstojní pánové dostali na scestí, když je uhranula vášnivá mladá cikánka a připravila je o majetek i o pověst. Ale, neboj, mě se to netýká,“ odpověděl jsem po pravdě. „Já na tyhlety hubený nudle nejsem, a jestli se někdy kvůli nějaké dostanu do řečí, tak bude vypadat nemlich jako ty.“

Maruška dostala přesně takovou odpověď, jakou čekala a naoko se na mě zaškaredila: „Seš nenapravitelnej, ale tahleta cikánská holčina mě přivedla na myšlenku, jak se k nám před časem přistěhovali na stejný patro Romové. Chceš to slyšet?“

Mlčky jsem přikývnul a snažil se krotit svůj zrak, aby nesklouzával z úst mé společnice do míst, kam se dámám v kavárně koukat nesluší.

***

Honzo, je to ten velkej byt tři plus jedna akorát naproti nám a dřív tam bydlela partaj, ze který se mohl celej barák zvencnout. Byli to takový ti moderní nafoukaní zbohatlíci, že mi až přišlo divný, co dělaj v paneláku. Nejenže tě to na chodbě ani nepozdraví, ale i kdyby měli jen odpovědět, tak by jim asi pusa upadla. Ale to vem čert, horší byly ty jejich hlučný mejdany pomalu do rána, při kterejch se vůbec nedalo spát. No, nechci tady ze sebe dělat drbnu, ale nikdo s nima nedokázal hnout. Takže si asi dovedeš představit, jak se nám ulevilo, když začali roztrubovat, že tohle bydlení pro chudý prodaj a odstěhujou se do ňáký nóbl vily.

Když se začalo proslýchat, že se tam nastěhujou nějací Romové, tak začali někteří lidi z baráku divně kroutit očima, ale já si na tohle nehraju, Honzo. Říkala jsem si, že máloco může bejt horší než ti, co se stěhujou pryč, a čekala jsem, kdo se objeví.

Pak přijelo obrovský auto plný nábytku, samý pěkný starobylý kousky, sice zachovalý, ale bylo vidět, že jsou hodně opotřebovaný. Nu a potom ta nová rodinka, Honzo, to si nech vyprávět. Na první pohled slušný lidi, táta trochu takovej žhavej typ, jako je tahle servírka, ale v mužským vydání a o dost starší. Paní kulaťoučká, sice ne tak jako já, ale docela fešanda. Dvě dcery dvojčata jak šídla, který jsem otipla na čtrnáct a kluk asi o pět let starší.

Honzo, tos neviděl, hned druhej podvečer zvonek, rodiče těch dětí se nám přišli představit. Napřed se strašně slušně zeptali, jestli neobtěžujou, tak jsem je pozvala dál. On se jmenuje Matúš, je to ňákej machr přes počítače a hned nám nabídnul, že kdybychom v týhle branži cokoli potřebovali, můžeme se na něj obrátit. Ona je Marika, vidíš, Honzo, vlastně trochu jako já. Vaří a maluje. Teda živí se vařením a doma si maluje pro radost, dělá takový tajuplný obrázky trochu jako z jinýho světa, ze kterech se mi tajil dech. A přinesla nám jako na seznámení něco, co se podobalo normálnímu štrůdlu, chutnalo to trochu jinak a bylo to báječný.

Jak jsem ti říkala, že jsem byla žádostivá, kdo se tam nastěhuje, tak tihle dva mě uklidnili. Ale něco ti povím, nemají to lehký. Poznala jsem na nich, jak dobře vědí, jakou má jejich etnikum pověst, spousta lidí se na ně kouká skrz prsty a jak je pro ně těžký pořád dokazovat svýmu okolí, že jsou stejný, jako jakejkoli jinej slušnej člověk. Tohle se pak projevilo, když u nás bydleli asi měsíc, ten jejich mladej udělal nějakou důležitou zkoušku, chtěl to oslavit a trochu to přešvihnul. Nevím, odkud se vracel, ale byla půlnoc, sednul si na schody, zpíval na celej barák a k tomu hrál na kytaru.

Honzo, lidi začali vykukovat z bytů, někteří jen otráveně mávli rukou, ale jiní bručeli: „Nojo cikáni, co jinýho byste od takovejch chtěli, počkejte, až nás tu všechny vykradou,“ a podobně. Celý to trvalo ne dýl než pár minut, pak vylítnul ten jeho tatík Matúš, normálně mu vrazil z každý strany jednu, chytil ho za flígr a odtáhnul si ho domů i s tou jeho kytarou. A hned druhej den, Honzo, se ten mladej omlouval celýmu baráku. Nevím, jakej dostal doma kartáč, ale muselo to bejt dost silný, protože chodil od jedněch dveří ke druhejm, každýho zvlášť poprosil, aby mu těch nočních pár minut kraválu prominul a dušoval se, že už to víckrát neudělá. Prostě scénka, kterou jsem nikdy předtím neviděla.

Víš, já si vzpomněla na tu předchozí partaj, co pořádala ty mejdany a najednou mi to přišlo vůči těm našim novejm sousedům nespravedlivý. Tak jsem se další den odpoledne sebrala, popadla mramorku, kterou jsem měla akorát upečenou a zaběhla za nima. Natrefila jsem jen na tu Mariku, ostatní nebyli doma. Ona mě pozvala dál, povídali jsme si o úplně obyčejnejch starostech, jako bysme se obě vyhejbali tématu, kvůli kterýmu jsem tam vlastně přišla. Potom se stočila řeč na jejich syna, Marika se mi pochlubila, jak studuje a chce bejt tak dobrej jako táta, ale když se zmínila o tom, jak se mu podařila ta zkouška, tak si vzpomněla na ten nešťastnej večer a zarazila se. Honzo, já nevím, co to do mě vjelo, ale nenapadlo mě nic lepšího, než ji vzít za ruku, kouknout se do těch jejích černejch očí a tiše říct: „Mariko, netrap se tím, to bude dobrý. Ani nevíš, jak jsme rádi, že vás tu máme.“

No a to už je vlastně skoro celý. Pak už se tý cikánský mámě jen zaleskly slzy v očích, šáhla do šuplíku, vytáhla obrázek a podala mi ho se slovy: „Marie, dík a tohle si vem. Kéž by byli všichni takový, jako jste vy dva s Frantou.“ Honzo, na tom obrázku byla modrofialová kytka, ze který vyzařovala taková uklidňující síla, že jsme si ji hned ten večer pověsili s Frantou do ložnice nad postel, abysme se nehádali před spaním a líp se nám usínalo. 

***

Maruška zmlkla a upřela na mě tázavý pohled, co jako tomu všemu říkám. Byl jsem trochu na rozpacích, přiznávám, a tak jsem se zmohl akorát na nevinný kompliment: „Maruško, ty dobře víš, jak se mi líbí tvý zlatý vlasy, ale to není nic proti tomu, jaký máš nádherný zlatý srdce.“

„Ale kdepak, Honzo,“ maličko zrůžověla ve tváři, „zlatý srdce fakt nemám, to jenom život občas tak něco přinese...“

Byl čas vyrazit ke svým domovům a my na závěr ještě jednou pohlédli na naši servírku. Kmitala mezi hosty, až za ní vlály její vlasy černé jako uhel a tiše si pobrukovala. Nezpívala ani maďarsky, ani česky, ten tklivě podmanivý hlas se kolem nás lehoučce nesl v jazyce jejích dávných předků.